„A hned první fotku mám s kopačákem. Odmalinka bylo jasné, co mě čeká,“ s úsměvem vypráví, když se po tréninku usadí do hlubokého polstrovaného křesla.
Na soustředění plzeňských fotbalistů ve Španělsku vyčuhuje. Tomáš Chorý vlastně vyčuhuje všude, protože mu pouhých šest milimetrů chybí do dvou metrů. I kvůli tomu si ho Plzeň pořídila za více než 20 milionů z Olomouce.
Stane se z golema Chorého nový Koller? Po čem touží? A jak si věří na rozjetého parťáka Krmenčíka?
Těžko se divit, že z vás táta chtěl mít fotbalistu. Sám to dotáhl do ligy, i když jeho kariéra nebyla nijak oslnivá.
Já k tátovi odjakživa vzhlížel. Hrával za Lázně Bohdaneč, má dvaadvacet ligových startů a jeden gól.
PřestupyJak se mění prvoligové kádry před jarem 2018. |
Proti Baníku z května 1998.
Přetlačil soupeře ve skluzu a balon se dokutálel na zadní tyč. Ale i takový gól platí, že?
Hecoval vás hodně?
Hodně, ale zdravě. Když jsem za trenéra Psotky jako čerstvě devatenáctiletý poprvé nastoupil v lize, smetli jsme doma Slavii 5:1. Celý šťastný přijdu domů a táta hned: „Nemysli si, pořád ti ještě chybí jedenadvacet startů a jeden gól. Takhle do mě rýpal dál.“
Už jste ho předhonil, máte 37 zápasů a 5 gólů.
Jenže on se stejně zeptá: „A startů máš kolik?“ Moc si vážím toho, že jsme to do první ligy dotáhli táta i syn. U piva jsme o tom jednou klábosili a smáli jsme se tomu.
Vy jste kvůli fotbalu nestihl maturitu.
To mi vadí, ale fotbal dostal přednost. Učil jsem se na obchodníka, jenže po dvou a půl letech jsem školu přerušil, protože už jsem kopal za áčko Sigmy a obojí skloubit nešlo.
Litovat asi nemusíte, vysloužil jste si přestup do Plzně, která dominuje české lize. Mimochodem, nebyl to váš jediný zimní přestup, viďte?
Oženil jsem se, což považuju za ještě důležitější krok. Jsem šťastný za moji Terezu a za naše manželství. Je to život a život je víc než fotbal. S manželkou jsme spolu od šestnácti, vděčím jí za hodně. A Plzeň? To je odměna za tvrdou práci.
Svatba proběhla v kostele kousek od Prostějova. Vy jste věřící?
Odmalička. Jako kluk jsem sice neministroval, ale u nás v Dubu nad Moravou jsem každou neděli chodil na mši. I pokřtěný samozřejmě jsem.
I dnes vás můžeme vidět na mši?
Tolik nestíhám, ale snažím se. Moje babička chodí vždycky, modlí se za mne a pak mi píše esemesky, aby se mi dařilo. Když pak jdu na hřiště, pokaždé si v podvědomí říkám, že by někdo shůry mohl pomoct.
Osobní modlitbu máte?
To zase ne, ale babička mi opakuje: „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže.“
Činíte se dost. Pomáhá vám víra ve fotbale?
To už jsme dost odbočili, ale věřím, že nade mnou někdo je, a když se budu snažit, může mi pomoct.
Fotbalové geny jste zdědil, ale kariéra nebyla úplně nalajnovaná. Souhlasíte?
Stoprocentně. Strašně rychle jsem vytáhl o dvacet centimetrů a kolem kostí neměl dostatek svalů. Byl jsem neobratný kolohnát.
Zimní příprava 2018Jak se prvoligové týmy chystají na jaro. |
Prý jste v šesté třídě měřil 186 centimetrů.
Dost možná jo. Všude jsem byl nejvyšší.
Basketbal vás nelákal?
Vůbec. Rukama umím snad jen psát. Já miluju fotbal.
Jenže fotbal potřebuje dobrou koordinaci. Co s tím?
Hodně mi pomohli v Olomouci, kde jsem chodil na atletické tréninky. Učili mě správně běhat, správně se hýbat. Ale pamatuju, jak mi v sedmé osmé třídě bývalo strašně zle. Trápil jsem se, nemohl spát a jen jsem vnímal, jak mi někdo pořád natahuje nohy. Třeba jsem tři dny nešel do školy, měl jsem horečky. Mamka s taťkou stáli u mne a utěšovali: „Neboj, to bude dobré!“
Co říkali doktoři?
Rosteš, s tím nic nenaděláš. Až se obalíš svaly, zmizí to.
Věřil jste?
Furt. Odmala jsem se chtěl živit fotbalem a teď myslím, že nejsem na špatné cestě.
Inspirovala vás kariéra dvoumetrového golema Jana Kollera?
Velmi. Obdivoval jsem ho. Nejdřív se mu posmívali, že neumí pořádně s míčem, a pak se ze Smetanovy Lhoty dostal do Dortmundu. Pamatuju, jak tehdy fanoušci Borussie šíleli, když přicházel. V české historii je nedostižný, mám k němu daleko.
Postavou ne.
Před lety jsem se chtěl zaměřit na práci s míčem, abych byl ještě o něco techničtější. Když vidím, co umí Zlatan Ibrahimovic... Nebo Angličan Peter Crouch. Vypadá jako klátinoha, ale kolik už dal gólů přes hlavu. Technika je potřeba – zvlášť v týmu, jakým je Plzeň.
Ibrahimovic pro lepší koordinaci trénuje také kickbox.
I já byl párkrát na tréninku, ale extra mě to nechytlo. Bojové sporty nemusím.
Kdy vlastně skončily vaše trable s růstem? Až jste se vytáhl na dva metry?
Pozor, já nemám dva metry, mám 199 centimetrů. Dva metry nechci! (úsměv)
Ale blížíte se.
Plzni mi naměřili 199,4 a doufám, že je to konečná.
Speciální postel jako obr Koller nepotřebujete?
Doma v Citově větší postel mám. Za postelí totiž stojí ještě lavice, takže když se potřebuju natáhnout, sjedu níž, abych si pohověl.
Zatímco v civilu působíte jako kliďas, na hřišti jste nemilosrdný. Chtěl byste bránit sám sebe?
Nikdy! Vynesl bych se v zubech. Hraju na samé hraně únosnosti a někdy až za hranou. Jakmile začne zápas, jsem gauner. Desátá patnáctá minuta, udělám pár soubojů a už na sobě cítím, že to nemusí dopadnout dobře. Když dostanu žlutou kartu, obvykle poznám, že si koleduju, ale stejně jdu pořád na maximum.
Váš konkurent Michael Krmenčík je na tom podobně.
Přesně tak. Já hraju syrově, každého dojedu. Na hřišti nechám všechno, klidně život.
Věříte, že se přes rozjetého Krmenčíka prosadíte?
Přišel jsem se rvát, ne sedět na lavičce. Na druhou stranu, my jsme jeden tým, který má společný cíl. Když dostanu v zápase šanci na dvacet minut, dám třeba gól a příště se znovu posadím, tak se nic neděje. Jsem tu pro Plzeň. Můj čas může přijít za rok za dva.
I proto jste na podzim odmítl Spartu?
Když jsme Spartu v listopadu porazili, mluvil jsem s trenérem Stramaccionim, ale už jsem byl rozhodnutý pro Plzeň.
A hned v prvním jarním kole se do Olomouce vracíte. Hodně pikantní záležitost.
I když mi Sigma dala strašně moc a nikdy ji nepřestanu být vděčný, teď nemůžu brát ohledy. Jsem soupeř, který to chce s Plzní dotáhnout do úspěšného konce.
