„Je to skvělý pocit. Jsem rád, že po dlouhé době zase kluky vidím a že vůbec vznikla tahle akce. Mohli jsme si připomenout, co tady před patnácti lety začalo,“ říkal čtyřicetiletý Jiráček v neděli po poledni v plzeňském pivovaru na společném obědě zlaté party, která si připomněla jedinečné chvíle.
„S většinou kluků už v kontaktu moc nejsem, možná jen s Horvim (Pavlem Horváthem) a Rézou (Janem Rezkem). O to jsem raději, že jsme se mohli po letech sejít a dát si pivo,“ líčil bývalý reprezentant, který si zahrál na Euru 2012, po odchodu z Plzně působil ve Wolfsburgu, Hamburku, pražské Spartě, Jablonci a ligovou kariéru končil ve Zlíně.
Tati, pro tebe! Rezek o slzách, generálu Koubkovi a pravdě o penaltě se Skoty |
Jak silně se vám 15 let staré vzpomínky vracejí?
Já bych to vzal úplně od začátku. Když jsem do Plzně přišel, vůbec jsem nevěřil, že by se tu mohlo něco takového povést. Byl jsem rád, že hraju ligu. Co se stalo, byl sen. Jak pro Plzeň, tak pro mě.
Vybavíte si nějaký konkrétní zápas z mistrovské sezony?
Těch bylo mraky a spousta jich bylo skvělých. Teď si nevybavím jeden konkrétní, ta sezona byla výjimečná jako celek. Užili jsme si ji naplno a skončilo to tím nejlepším možným způsobem.
Ale gól proti Baníku v utkání, které Viktorii definitivně zajistilo titul, vám utkvěl v paměti, ne?
Ten si pamatuju dobře. Prohrávali jsme brzy 0:1, to nás trochu znervóznělo. Ale energie byla obrovská. Jak od fanoušků, tak z kabiny, prostě ze všech stran. Věřili jsme, že to zvládneme a že lidem uděláme radost. A to se povedlo.
Horváthovi: Tati, Spartu i Slavii bys mohl trénovat! Showbyznys mi cestu zavřel |
Vy sám jste byl nervózní?
Byl. Po jejich gólu jsem si říkal, že to asi nebude tak jednoduché, jak všichni čekali. Ale zápas ukázal, že jsme byli lepší a že jsme si za tím cílem šli. Jsem rád, že to vyšlo a že tím něco velkého odstartovalo.
Jak těžké bylo vybojovat si pozici v týmu a stát se jedním z klíčových hráčů?
Přišel jsem v podstatě jako patnáctý šestnáctý hráč. Nikdo ode mě nic moc nečekal, což mi možná trochu pomohlo. Ale chtěl jsem se prosadit, dostat se na hřiště a něco dokázat. Trvalo to, ale kluci mě v těžkých chvílích podrželi a za to jim patří velké díky.
Vzpomínáte na Horváthův proslov při vašem zápisném? Byl to moment, kdy jste zapadl?
Asi ano. Všichni známe Horviho, ten si nebral servítky vůbec s nikým, a se mnou už vůbec ne. Já jsem ale vyrůstal v podobném prostředí, takže jsem to nebral osobně. Důležité bylo, že parta fungovala. Nikdo se neurážel, všichni táhli za jeden provaz a šli za společným cílem.
Byl titul s Plzní vrcholem vaší kariéry?
Byl výjimečný. Zažil jsem toho pak hodně v reprezentaci, na mistrovství Evropy nebo v zahraničí. Ale titul v Plzni byl jedinečný. Takovou partu a atmosféru jsem už nikde nezažil a určitě ani nezažiju.
NASHLE PŘI KVALIFIKACI NA MS. Milan Baroš, Petr Jiráček a Tomáš Rosický se loučí s fanoušky.
Kdy jste začali reálně věřit, že můžete být první?
Asi poté, kdy jsme vyhráli několik zápasů v řadě. Já to zpočátku bral tak, že se vyhrává, a ještě moc na tabulku nekoukal. Ale kluci už věděli, o čem to je, a právě tou vítěznou sérií se to zlomilo. Pak nás veřejnost i ostatní týmy začaly brát vážně.
Velkou roli sehrál kouč Pavel Vrba. Byl váš osudový trenér?
Určitě. Ze začátku mě sice na dva týdny poslal do béčka, hledali jsme si k sobě trošku cestu. Ale dopadlo to dobře a já samozřejmě trenérovi děkuju za šanci, kterou mi dal.
Pocházíte ze Sokolova, byla z vaší strany důležitá i nějaká příslušnost k západočeskému regionu?
Rozhodně, už jen to, že jsem si mohl zahrát ligu, byl splněný sen. A to, co přišlo potom, byla obrovská nadstavba. Navíc jsem cítil podporu nejen v Plzni, ale všude okolo. Přišlo mi, že lidé byli rádi, že titul nezíská Sparta nebo Slavia, ale někdo jiný. A myslím, že jsme jim naším fotbalem dělali radost.
Vrbovi jsme občas volali ve tři ráno, směje se Kolář. Na titul mysleli rok dopředu |
Na hřišti vám nejvíce pomohl kapitán Pavel Horváth?
Myslím, že jo a taky jsem mu za to děkoval snad tisíckrát. Ukázal mi, jak fungovat na hřišti i mimo něj. Hodně nám pomáhalo i to, že jsme spolu trávili čas mimo fotbal. I v hospodě. Tam se řekne spousta věcí, které by jinak nezazněly. Vyřešily se problémy, nastavily hlavy a šlo se dál.
V týmu bylo hodně osobností. Jak těžké bylo potlačit ego?
Upřímně, tohle se vůbec neřešilo. Každý věděl, kde má svoje místo, co má na hřišti dělat a nějaká otázka ega, uraženosti nebo naštvanosti, že já nehraju a jiný jo, to se tam vůbec neřešilo. Právě proto si myslím, že to fungovalo tak, jak to fungovalo. Ta parta byla fakt skvělá.
Později jste z Plzně odešel do Německa, pak i do pražské Sparty. Přemýšlel jste někdy o návratu do Plzně?
Oficiální nabídku jsem nikdy nedostal. Neříkám, jak bych se rozhodl, ale prostě nepřišla, tak jsem šel jinou cestou. Vím, že přestup do Sparty mi u fanoušků moc nepomohl, ale okolnosti byly složitější, než jak se někdy prezentovalo. Už jsem se k tomu vyjádřil dřív a dál bych to nerozebíral.
