„Víra mě pohání celý život. Když se někdy necítím dobře, pomáhá mi jít dál,“ říká nigerijský útočník, nejdražší posila v historii fotbalové Slavie.
Pomodlí se i předtím, než dnes večer vyběhne na trávník. Do Edenu dorazí v play off Evropské ligy belgický Genk a Olayinka, usměvavý třiadvacetiletý čahoun, se bude chtít blýsknout: právě z Belgie, z konkurenčního Gentu, v létě do Slavie přišel za rekordní peníze: víc než osmdesát milionů korun.
Řekněte, jste rád, že vám los postavil do cesty právě Genk?
Spíš jsem si hned řekl – uf, to nebude snadné. Vím, že v Česku si spousta lidí říká, že jsme dostali jednoho z nejsnazších soupeřů, ale věřte mi, že to tak není. Bude to pěkná fuška.
V čem nejvíc?
Genk hraje obrovsky náročný fotbal. Devadesát minut běhají ve velkém tempu, jsou nadupaní, rychlí. Proto taky vedou ligu.
Stejně jako Slavia. A vy můžete srovnávat – je těžší uspět v Belgii, nebo v Česku?
Dřív bych řekl, že v Belgii, ale česká liga jde v poslední době nahoru. V obou zemích se dbá na fyzičku, v Česku se jen víc brání. Ale záleží na tom, za jaký tým hrajete. Slavia je útočná, zatímco v Dukle, kde jsem dřív hostoval, jsme hráli opatrně.
„Víra mě pohání celý život. Když se někdy necítím dobře, pomáhá mi jít dál.“ |
A vám víc sedí útočení.
Tak to bylo vždycky. Rád bych hrál jako Thierry Henry, můj vzor. Hodně koukám na jeho videa, ale mám rád třeba i Quaresmu. Proti němu jsem si zahrál, když jsme s albánským Korce byli v Evropské lize. Když jsem ho viděl, blesklo mi hlavou, kam až jsem se to dostal. Napadlo mě: Před pěti lety jsi hrál na ulici, teď proti hvězdě, kterou jsi hltal u televize! Moc jsem si toho vážil, i když jsme prohráli.
Platí i pro vás, že jste vyrůstal v chudobě jako řada afrických fotbalistů?
Jo, i mé dětství bylo dost těžké. Sice jsme žili v Ibadanu, velkém městě, ale peníze jsme skoro neměli. Odmala jsem se musel o sebe starat a měl jsem jediný sen: hrát fotbal a dostat se z Afriky do Evropy. A to není sranda, potřebujete pomoc.
Od koho?
Od spousty lidí. Potřebujete známé, agenta, někoho, kdo si vás všimne a dostane dál. Spousta lidí jen slibuje, třeba ke mně se přimotal chlápek, který mi tvrdil, že mě dostane do Portugalska. Když mi agent nabídl Albánii, říkal mi, ať to neberu. Že jen on mi může zařídit super kariéru. Neposlechl jsem ho a dobře jsem udělal. Kluci, kterým sliboval to samé, doteď hrají na ulici. Jako dřív já: až do patnácti jsem nikdy neměl na noze kopačky.
Vážně?
Jo, hrál jsem pořád bosý. Fotbal byl dlouho jen legrace, mohl jsem snít, že se někam dostanu, ale nevypadalo to reálně. Tak jsem hrál bez kopaček, stejně jsem na ně neměl peníze. Někdy jsem to zkusil v teniskách, ale líp mi to šlo bez nich. Nevadilo mi ani to, že jsme nehráli na trávě, ale na písku. Byl jsem s kamarády, bavilo nás to a vymýšleli jsme si soutěže: kdo prohrál, musel třeba vítězům dát čokoládu nebo sušenky.
Slavia - GenkSledujte od 18.55 online. |
Jaké to bylo, poprvé obout kopačky a začít brát fotbal vážně?
Zvláštní. Upřímně, vlastně nic moc. V kopačkách jsem se cítil divně, říkal jsem si: Jak v tom sakra mám hrát? Bylo to nepohodlné, tlačilo mě to. Ale musel jsem si zvyknout a teď už jsem samozřejmě rád, že je mám. (úsměv)
Právě tehdy, kolem patnácti, vám došlo, kam se můžete dostat?
Jo. Tehdy jsem tomu začal dávat všechno. Měl jsem vidinu, že se dostanu do velkého klubu, do nějaké dobré evropské ligy. Byl to můj sen, začal jsem sledovat zápasy v Evropě, Ligu mistrů, přál jsem si být u toho.
Jenže tenhle sen začal v Albánii, kde jste si musel těžce zvykat.
Bral jsem to jako postupný krok. Dostal jsem se z Afriky, nevěděl jsem pořádně, kam jdu, ale věděl jsem, že se tam budu mít líp. Bylo mi jasné, že nemůžu jít rovnou třeba do Bayernu, musel jsem někde začít.
Klidně dá šest gólů z pěti šancí. Tanzanská perla, hrozba pro Slavii |
Co jste o Albánii věděl?
Nic. Ani jsem neměl možnost něco si zjistit, vždyť jsem tehdy ještě ani neměl telefon s internetem, abych si něco vygooglil. Ale bylo mi to jedno. Říkal jsem si: Musím to jít zkusit. Byl jsem silný, věřil jsem si.
Ale snadné to nebylo.
Vůbec. Bylo mi šestnáct, šel jsem sám, bez rodiny, jen se čtyřmi dalšími kluky z Nigérie. Kultura byla úplně jiná, lidi jsou tam hodně striktní, i když třeba nakonec poznáte, že jsou fajn. Zvykal jsem si několik měsíců. Dorazil jsem v zimě a měl s sebou skoro jen kraťasy a trička, takže jsem hned pěkně promrznul. Ale víra mi i tehdy pomohla.
Nakonec vás Albánci vzali za svého, dokonce vás lákali do národního týmu.
Mluvilo se o tom hodně – a já nebyl proti. V jednu chvíli už to bylo dost blízko, tak šedesát na čtyřicet, že opravdu za Albánii nastoupím. Trochu jsem se naučil jazyk a lákalo mě to. Zatím to nedopadlo, ale kdyby se všechno povedlo vyřídit, rád bych za ně jednou hrál.
Neláká vás počkat na pozvánku z nigerijského nároďáku?
Hezká představa, ale to neovlivním. Když mi někdy v budoucnu zavolají, super, budu rád. Když ne, jsou jiné možnosti.
Třeba i Česko, když se ve Slavii chytíte?
Nikdy nevíte. Pokud tady zůstanu déle, i to se může stát. Ale zatím si to představit neumím, vždyť ani pořádně neznám jazyk, jen pár slov.
Přitom vaši bratři se v Česku usadili, ne?
Jo, bráchové tu žili už předtím, než jsem šel v roce 2016 hostovat do Dukly. Předtím byli ve Španělsku, ale v Česku našli dobrou práci, tak se přesunuli sem. Jeden z nich se dokonce oženil s Češkou, zabydlel se tu, umí jazyk určitě líp než já. Je fajn, že je tu oba mám, hned je to něco jiného.
V Belgii, kde jste patřil Gentu a minulou sezonu zaujal během hostování ve Waregemu, vám chyběli.
Jo, ale zvykat si na Belgii bylo mnohem jednodušší, než když jsem začínal v Albánii. Byl jsem šťastný, že tam můžu jít, hodně jsem si polepšil. Třeba v tom, že v Belgii skoro každý mluví anglicky, tím odpadla komunikační bariéra. Lidi tam jinak uvažují, jinak se na vás dívají.
Trpišovský: Základní cíl jsme splnili, proti Genku můžeme hrát uvolněně |
Jak jste se vy díval před třemi lety na hostování v Dukle? Nebyl to z Gentu krok zpátky?
Trochu ano, ale já chtěl hlavně hrát. Byl jsem předtím zraněný, potřeboval jsem jít do týmu, kde dostanu prostor. Takhle jsem se snažil uvažovat: potřebuju hrát, abych se mohl zlepšovat a být připravený na návrat do Belgie.
Tam jste minulou sezonu válel a upoutal Slavii. Těšil jste se zpátky do Prahy?
Určitě. Jsem fakt šťastný za to, kam jsem se postupně v kariéře dostal. Během sedmi let jsem toho spoustu zažil, ale důležité je, že mě každý rok někam posunul. Chci, aby to tak bylo dál, tohle ještě není konec. Se Slavií můžu vyhrát spoustu trofejí a tahle touha mě žene dopředu.
