„Jsem žijící inventář Slovácka,“ směje se Němčický, který v klubu zůstal i po kariéře a momentálně tam pracuje na pozici asistenta třetiligového béčka.
Vážíte si, že je vaše číslo 12 je vyřazené?
Ať si ho klidně někdo vezme. Když jsem končil, měl jsem nejvíce startů, než mě teď přeskočili Reinberci, Daníčkové, Havlíkové. Říkalo se, že jsem ve Slovácku přežil všechny kluby.
Jak vzpomínáte na vzájemné duely mezi Uherským Hradištěm a Starým Městem?
Byla to derby se vším všudy. Přirovnal bych to k utkání Slovácka se Zlínem. Byly to hodně tvrdé zápasy, pokopali jsme se, občas se praštili. Dnes je VAR a už vám nic neodpustí. Na derby jsem chodíval jako kluk. Zápasy měly atmosféru. Jsem z Kunovic, preferoval jsem Slováckou Slavii Uherské Hradiště, kde jsem hrál od patnácti let v dorostu.
Já jsem hrál pravého beka a on pravé křídlo. A on furt útočil a na mě pořád chodili beci, křídla, dva na jednoho. Já mu říkám: Ty smrade, pojď sem. Ty mě tady budeš první bránit a až pak si můžeš útočit. Hleděl na mě. Později mi říkal, že se mě bál tak, že začal bránit.
Pavel Němčický o spolupráci s Milanem Petrželou
Za FC JOKO jste pak v 18 letech debutoval v nejvyšší soutěži. Pamatujete?
Začal jsem hrát na jaře, jenže hned po postupu jsme spadli. Pak jsem narukoval na vojnu na posádku do Uherského Hradiště. Byl jsem u zdravotníků, dostal jsem jednu frčku, takže jsem svobodník. Ráno v pět jsem na kasárnách vstal, šel na rozcvičku na buzerplac, kde jsme dělali různé kraviny. V devět jsem v mundúru vypadl, od plukovníka Heinze jsem měl propustku a šel na trénink. Po odpoledním tréninku jsem se musel zase vrátit do kasáren. Po půl roce jsem přestoupil do Dukly Liberec a tam už jsem to měl volné.
Z Liberce jste po dvou letech zamířil do Starého Města. Jak jste bral, že jdete k největšímu konkurentovi Slovácké Slavie?
Profesionálně. Následné sloučení obou klubů bylo tehdy ku prospěchu věci. I budoucnost ukázala, že to byla správná věc.
Vyčítal vám někdo, že jdete do Starého Města?
I Mira Hlahůlek hrál předtím za Slováckou Slavii a nikdo nám neříkal, že jsme zrádci. V Hradišti byly finanční problémy, spadlo až do divize, Staré Město naopak mířilo do ligy. Přišli Valentové, kteří měli peníze i chuť. Pokud se tady chtěl hrát fotbal na profesionální úrovni, jiná cesta nebyla.
Euforie z postupu v roce 2000 byla veliká?
Obrovská. Koupali jsme se v kašně na náměstí, tři dny jsme pili. To se ještě všechno mohlo, teď už jsou všude kamery. Byl fotbalový boom, jako když předtím postoupila Slovácká Slavia. Valentové a Synot byli ohromně silní. Klub byl ale domácký. Nebožtík starý pan Valenta měl fotbal hodně rád. Na venkovní zápasy s námi jezdíval i autobusem. Chodíval se dívat na tréninky. Poseděl i po zápasech.
Jak jste s ním vycházeli?
Hlavně se bavil s lidmi z realizáku. S trenérem Komňackým měl velmi dobrý vztah. S námi hráči mluvil zdvořilostně. Bylo vidět, že ho fotbal baví. V té době jsme měli dobré mužstvo, vyhrávali jsme, všichni byli spokojení.
Pavel Němčický
Domov jste měli na Širůchu ve Starém Městě. Když ho nyní někdo navštíví, tak si řekne, že to nemůže být ani pravda.
Teď už by takový stadion neprošel. Už tehdy se musel kvůli lize upravovat. To kdybyste viděli. Zázemí nemělo s ligou nic společného. Postupně se zlepšovalo, ale když jsme se pak přestěhovali na nový stadion v Uherském Hradišti, byl to obrovský skok.
Vadilo vám skromné prostředí Širůchu?
Když přišel někdo nový, mohl říct, že v takových podmínkách hrát nebude. Ale byli jsme soudržní, měli jsme skvělou partu kluků. Měli jsme hodně hráčů z Moravy, ze Zlínského kraje.
Sázeli jste v domácích zápasech na nehostinné prostředí?
Širůch byl atypický. Hřiště bylo strašně malé a musíte si na to zvyknout. Současné hřiště na Slovácku je proti Širůchu letiště. Hostům se tam hrálo špatně. Měli jsme tomu uzpůsobenou hru a pro soupeře to bylo nepříjemné. Udělali jsme tam dlouhou šňůru bez prohry. Aby nás tam někdo porazil, to už muselo být.
Chodily tisíce lidí. Jak se tam mohly vejít?
Stáli všude možně, po střechách baráků kolem stadionu. To bylo perfektní. Lidi byli hladoví po fotbalu, fandili. Synot i Slovácko měly fanouškovskou základnu na vysoké úrovni. My Moraváci jsme soudržní, veselí, to je pak cítit.
První utkání Synotu v nejvyšší soutěži doma proti Slavii a vy jste si dal hned ve 2. minutě vlastence. Vybavíte si ho?
Centr z druhé strany, stál jsem na zadní tyči, chtěl jsem poslat míč vedle tyče a dal jsem to Drobasovi (gólman Petr Drobisz) za boční šňůry. Naštěstí jsme alespoň remizovali. Teď už to beru nad věcí, to ke sportu patří. Nebyl to můj poslední vlastní gól. Tím, že jste obránce, to k nim někdy spěje.
Na podzim jste pak před rekordní návštěvou 6 111 diváků na Širůchu porazili Spartu 2:1.
To ještě hrál za Spartu Tomáš Rosický, vítězný gól dával Láďa Malár. To bývaly perfektní zápasy, Sparta, Slavia jsou vždycky top se vším respektem k ostatním soupeřům.
Se Širůchem jste se pak loučili 24. května 2003 vítězstvím nad Blšany.
Tak to už si fakt nepamatuji. Těšili jsme se, že se budeme stěhovat na nový stadion v Uherském Hradišti. Chodívali jsme se dívat, jak roste. Jenom jsme to kvitovali. Pamatuji se na půlrok ve druhé lize, kdy jsme se Starým Městem hráli v Uherském Hradišti, protože se Valentové rozhádali s Jiskrou. Někteří fanoušci v těch dobách nechodili do Starého Města, jiní zase do Uherského Hradiště. Časem se vzájemná nevraživost otupila.
Olomoucký Jan Schulmeister (vlevo) a Pavel Němčický ze Slovácka bojují o míč.
1. FC Synot se v lize hned chytil, že?
Užívali jsme si to. Bylo to spojené se Synotem, měli peníze.
Na tu dobu jste měli nadprůměrné odměny?
Když jsem přišel ve druhé lize z Liberce do Starého Města, měl jsem horší podmínky. Ale pak se to postupně navyšovalo. Pokud chcete hrát o špici a to Valentové chtěli, musíte podmínky vylepšovat, nejen finanční, ale také všechno okolo, hřiště, vybavení, regenerace. Do fotbalu musíte sypat peníze. Nemusí to vycházet, ale v té době se nám dařilo. Pořád jsme drželi dobrou partu. Uměli jsme na svoji stranu dostat i kluky z Čech. Není to jednoduché, když přijde na Moravu někdo z Prahy. Podávali tady dobré výkony, stoupali jsme nahoru, i když to pak dopadlo, jak to dopadlo.
Synot tehdy vedly trenérské kapacity.
Nejvíce se mi dařilo za Karla Jarolíma. Samozřejmě musím vzpomenout na pana Komňackého, který mě přivedl do druhé ligy a s kterým jsme postoupili. Franta byl hodně lidský. Jarolím zase pedant, pod ním to tady bylo našláplé. Kdyby nedošlo na korupční aféru, hráli bychom vysoko.
Jak jste ji vnímali?
Byl to pro nás šok. Nic jsme netušili. Pan Valenta pak z ničeho nic ze dne na den v klubu skončil. To byla druhá rána. Nejen pro nás hráče, ale pro celý region. Nastalo přechodné období, které nebylo dobré. Odcházeli kvalitní hráči, výkonnostní úroveň nebyla jako za Synotu. Ale byly i pěkné okamžiky, dvakrát jsme postoupili do finále poháru.
Neměli jste strach, co bude s klubem?
Jasně. To víte, že jsme se báli, když byl na prodej. Klidně to tady mohlo skončit.
Klub se najednou přejmenoval na Slovácko. Co jste na to říkali?
Nijak jsme to neřešili. Jako hráč s tím nic nenaděláte. Pan Valenta chtěl docílit toho, že tady vytvoří jeden silný regionální klub, a pracovalo se, aby to fanoušci akceptovali. I proto se vybudoval nový stadion. Přestalo se rozlišovat, jestli je to Uherské Hradiště nebo Staré Město, ale v logu FC Synot byly odkazy na obě města.
Ve Slovácku jste pořád, teď jako asistent béčka. Nebojíte se opět o jeho ligovou budoucnost?
Teď je smutnější období. U fotbalu jsem strašně dlouho a ze zkušenosti vím, že chodí ve vlnách. Neplatí to jen pro Slováck. I nejlepší kluby mají propady. Nemůžete být pořád na vrcholu, možná až na pár výjimek. Vlny tam jsou a budou, a proto je fotbal krásný. Před třemi lety tady byla euforii z evropských pohárů, teď to jde dolů, ale věřím, že to půjde zase nahoru.
Vy jste hráli se Synotem letní Intertoto Cup. Nebrali jste ho jako podřadnou soutěž?
Vůbec, hráli jsme s kvalitními soupeři – Rennes, Sochaux, Wolfsburg. Podívali jsme se do Evropy, na krásné stadiony. Vzpomínám si, jak jsme tam létali z Kunovic dvěma 410.
Sportovním ředitelem Slovácka je Veliče Šumulikoski. Vybavíte si jeho začátky v Synotu?
Přišel sem v osmnácti a zrovna jsme jeli na soustředění do Blšan a nikdo ho nechtěl pustit v autobuse vedle sebe. Každý měl dvě sedačky. Když šel vedle mě, řekl jsem mu, ať si sedne. Od nás se vystřelil do Petrohradu, hrál také v Číně, Turecku, Anglii. Vždycky se sem rád vracel. Byli jsme v kontaktu. Byl jsem u něj v Severní Makedonii na návštěvě, to tam měl ještě obrovský hotel, padlo spoustu rakijí. Spolu jsme trénovali dorost, což bylo pro kluky velké haló. Po kariéře mohl jít kamkoliv, ale v osmnácti dvaceti, kdy získáváš fotbalovou DNA, byl ve Slovácku. Říkám mu, že sem patří.
Překvapilo že, se vrhl na funkcionářskou dráhu?
Jako hráč si uměl kabinu udělat. Hodně mu dalo, že prošel velkými kluby. Potkal strašně moc lidí, manažerů, trenérů, ví, jak se chovat. Ale musel k tomu mít předpoklady.
Z tehdejších spoluhráčů je pořád na soupisce Slovácka Milan Petržela. Co říkáte na jeho výdrž?
Já jsem hrál pravého beka a on pravé křídlo. A on furt útočil a na mě pořád chodili beci, křídla, dva na jednoho. Já mu říkám: Ty smrade, pojď sem. Ty mě tady budeš první bránit a až pak si můžeš útočit. Hleděl na mě. Později mi říkal, že se mě bál tak, že začal bránit. Stejně jako Šumi sem přišel z Drnovic v osmnácti, kdy je člověk nejvíce vnímavý. Znovu ho to hodilo zpátky na Slovácko a myslím, že už tady zůstane.
Vy jste předsedou v rodných Kunovicích, trenérem v Osvětimanech, asistentem v béčku Slovácka. Jak to všechno stíháte?
Mám hodně tolerantní manželku. Potřeboval bych, aby měl den více než 24 hodin a týden osm devět dnů. Kolikrát jsem myšlenkami jinde, než bych měl být.
Jak dlouho se to dá vydržet?
Pár lidí mi říkalo, ať neblbnu, že se něco stane. Fotbal mám rád, ale zdraví a nervy jen jedny, tak uvidíme.
Jste rozpolcený, když hrají Kunovice s Osvětimany v krajském přeboru? Naposledy skončil vzájemný zápas 0:0.
Minulou sezonu vyhrál každý tým jednou, takže je to fifty fifty. Každopádně je to pikantní, snažím se být nad věcí. Vždycky říkám, ať zvítězí ten lepší.
Nikdo vám nevyčítá střet zájmů?
Občas slyším nějaké připomínky, ale je to pátá liga.
