„Až budeš stejně starej jako já, všechno pochopíš,“ prohodil téměř 83letý šéf nesmrtelné skupiny Olympic.
Dali si spolu duet. Rovnou z voleje. Jen si Janda naladil kytaru, kterou si přinesl v dřevěném futrálu, a někdejší fotbalový génius Horváth si loknul delikátního plzeňského: „Kolik mám ještě dní, než přijde poslední? Jak dlouho budu zpívat a hrát?“
Ladilo jim to dokonale, takže první poklona patřila oslavenci za frázování a za statečnost. Druhá poklona slavnému umělci za pohotovost a lidskost. Následoval aplaus vestoje. Pro oba.
Už nedělám, co mě nebaví. Horváth o bolestech padesátníka a synovi ve Slavii |
Sál ve druhém poschodí restaurace Pilsner Urquell Experience na spodku Václavského náměstí se bavil převelice. Pár kamer, pár speciálních hostů a hlavně desítky kamarádů, na které Horváth během obdivuhodné kariéry narazil. Současný reprezentační trenér Hašek, bývalý reprezentační trenér Bílek. Někdejší spoluhráči Ulich, Zelenka, Rada nebo Rezek. Hokejisté Vlasák a Pletka. Bývalí plzeňští svěřenci Chorý se Staňkem. Taky herec Prachař, vášnivý slávistický fanoušek. Nebo starosta Mostu, kde Horváth aktuálně trénuje třetiligový klub.
Nechyběli kolegové z rozhlasu, kteří Horvátha doprovázejí v nové roli, kdy se stal glosátorem a komentátorem. S mírným zpožděním dorazil i zpěvák Jakub Děkan, jehož písničku „Děda“ si Horváth na pódiu zazpíval s opakovaně procítěným refrénem: „Tam kde krajina končí, já slyším tvůj hlas. Kde se labutě loučí, tě uvidím zas.“
Dostal darů, že by je nespočítal. Při tónech Ligy mistrů mu naskočila husí kůže. Při vzkazu, který mu z Japonska poslal dávný parťák Kunie Kitamoto, si dlouho utíral slzy dojetí.
Místo narozeninového dortu přijel ze zákulisí vozík s klobásami a šťavnatým masem. Jako vyučený řezník, který měl kdysi praxi v Myslíkově ulici, zavzpomínal, že životosprávu držel málokdy: „Když jsem vyndaval párky z udírny, nešlo odolat. Sto štanglí, na každé čtyřicet párů. Klidně se stalo, že jsem jednu štangli snědl celou. Pěkně bez chleba i hořčice. A pak jsem ve tři spěchal na trénink,“ rozchechtal sebe a zároveň celou hospodu.
 |
Mikrofon si vzal i Ivan Hašek a pohotově si vybavil, jak proti mladému Horváthovi hrával: „Řekli jsme si při zápase hodně ostrých slov. Pokopali jsme se tak, až jsem se ohradil: Já tě zabiju, kámo!“ Pak byli spoluhráči: „Bylo radost s Pavlem hrát, protože vám poslal balon na milimetr přesně.“ A ještě ho trénoval v japonském Kóbe: „Tamní liga je strašně rychlá a živelná, my potřebovali, aby tým spíš někdo brzdil. Volba padla na Pavla. Jenže když dorazil, přijela kulička. Za týden, jak sám slíbil, zhubnul osm kilo a byl výborný. Jen uhlídat ho po večerech bylo někdy složité.“
Stejně jako v den, kdy slavil padesát.
