Jeho otec Jiří jich mezi lety 1959 a 1965 zapsal 128 a ve 24 z nich Hradci v sezoně 1959/1960 pomohl k zatím jedinému ligovému titulu Hradce.
Syn Pavel, dnes čtyřicetiletý borec, jenž jako hráč Pardubic pomalu končí dlouhou kariéru na hostování v druholigové Chrudimi, jich za Hradec odehrál 96.
„Těžko říct, jestli mě někdo překoná, klubismus se dnes moc nenosí, ale třeba se někdo najde,“ říká dnes dvaašedesátiletý rekordman hradeckého klubu v počtu odehraných prvoligových zápasů. Jeden z nich, v němž se před dvaadvaceti lety s prvoligovou kariérou loučil, rodině vlastně jeden z těch 445 zmíněných zápasů vzal. To tím, že na poslední čtvrthodinu v něm vedle něj nastoupil i jeho syn, tehdy sedmnáctiletý dorostenec.
Takže upřesnění: startů opravdu 445, ale počet zápasů, do nichž Černí zasáhli, je o jeden nižší.
I tak je to pěkné číslo, na kterém jste se vy podílel nejvíc. Přitom jste hradecké prvoligové starty začal sbírat až v pětadvaceti letech...
Tak to bylo. Dneska do toho kluci naskočí v osmnácti, devatenácti letech, já si musel počkat do pětadvaceti, Hradec tehdy první ligu dost dlouho nekopal.
Vaše první opravdová sezona v hradeckém áčku byla dokonce třetiligová. Jak jste to bral?
Jako fakt. Končil jsem tehdy vojnu a přijel trenér Krejčí, jenž tým po sestupu z druhé ligy do třetí převzal s úkolem vrátit ho hned zpátky. Vrátil jsem se.
Přitom jste měl slušně rozjetou kariéru, za sebou dvouletou vojnu s fotbalem, netáhlo vás to výš?
Když jsem končil druhý rok vojny, který jsem odehrál v Hodoníně, byl jsem pár dnů na takové zkoušce v Olomouci, která tehdy po roce v první lize sestoupila do druhé. Něco jsem odtrénoval, něco odehrál, ale nedopadlo to. Prosadit se v tehdejším jejím kádru, kde hráli například borci jako Lauda či Kalvoda, nebylo lehké. Pak přijel trenér Krejčí a šel jsem do třetí ligy.
Přesně před 16 lety nastoupil ke svému poslednímu zápasu v dresu @FCHradec PAVEL ČERNÝ! V Hradci odkopal v ligových soutěžích 373 zápasů, dal v nich 146 gólů. Jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka na černobílou legendu?
⚫️⚪️🔝 #votroci https://t.co/t3zzDNIGM7
Po dvou letech vojny, během kterých jste se mohl věnovat fotbalu. Jaké byly?
Narukoval jsem do Dukly Tábor, jenomže hned na prvním tréninku jsem si udělal něco s kotníkem a byl jsem snad měsíc na marodce. Sice jsem se z toho dostal, ale pak mě převeleli do jejich béčka a putoval jsem do Jindřichova Hradce. Druhý rok jsem byl ve VTJ Hodonín, tam už to bylo lepší, ale k lize stále hodně daleko.
Ze třetí opravdu hodně, ale v Hradci se na ni docela vzpomíná. Vy jste byl nejlepším střelcem týmu, jak těžké bylo postoupit?
Hodně těžké. Tehdy se to jmenovalo 2. národní liga a měla dvě skupiny: českou a moravskou. A my hráli moravskou. Proto jsme stále cestovali po Moravě: Uherský Brod, Uherské Hradiště, Staré Město a další. A všude nás pořádně řezali. Nebyly žádné VARy, bylo těžké tam hrát, ale postoupilo se.
Na ligu jste ale čekal další tři sezony a stále v Hradci.
Chvíli to trvalo a pro konečný úspěch, který přišel až v roce 1987, podle mě bylo důležité, že jsme mohli hrát na hřišti u nemocnice. Chodili lidi, byla tam výborná atmosféra. Jenomže právě ty tři roky trvalo, než se tým dal dohromady tak, aby se postoupilo. Definitivně to přišlo v tom roce zápasem na pražském Xaverově, dodnes se na to hodně vzpomíná, byla to velká sláva.
Hned v prvním zápase nové sezony, vašem prvním prvoligovém v kariéře, jste potvrdil pověst kanonýra a dal jediný gól. Jaký byl?
Hodně zvláštní. Hráli jsme s pražskou Duklou, kopal jsem trestňák, chytal Petr Kostelník, který tehdy patřil do reprezentace. Míč jsem poslal nějak vedle zdi, před Kostelníkem dopadl na zem, asi o drn nějak jinak poskočil, takže ho sice chytil, ale pak mu do branky propadl. Bohužel jsme ale nevyhráli, Korejčík vyrovnal a byla z toho remíza.
Začala tím vaše cesta za současným klubovým rekrdem. Jaké byly první ligové sezony?
Tehdy se v nich tým pomalu obměňoval, přicházeli někteří kluci z Prahy, třeba brankář Honza Musil, Míla Denk, nebo z Pardubic jako brankář Luděk Jelínek. Sice jsme hráli dolní polovinu tabulky, ale vždycky jsme se nějak zachránili. Než jsem šel do Sparty, tak jsme ani jednou nesestoupili.
KOMENTÁŘ: Může za to jen Friis? Přejedená Sparta potřebuje letní třesk |
Po přestupu do pražské Sparty v roce 1990 se několik let zdálo, že moc ligových startů za Hradec už nezískáte, nakonec jste byl pryč pět let.
Je to tak. Po dvou a půl letech jsem totiž odešel na stejnou dobu do japonské Hirošimy. Pěkné angažmá, ale kluci potřebovali chodit do školy a všechny nás to táhlo domů. Byl z toho znovu Hradec. V pravý čas, byl jsem v roce 1995 u zisku Českého poháru, takže máme v rodině dvě nejcennější trofeje, které Hradec kdy získal.
Vám bylo tehdy dvaatřicet, do konce kariéry jste už Hradec neopustil, ale první ligu jednou ano. Hradec totiž na přelomu tisíciletí ještě jednou sestoupil. Neměl jste chuť, už v osmatřiceti letech, skončit?
Tehdy do Hradce přišel trenér Uličný, který od vedení klubu dostal za úkol do první ligy nás hned vrátit, asi i proto jsem ještě zůstal. On nám to na prvním tréninku také hned řekl a povedlo se.
Pak přišla vaše poslední prvoligová sezona, na jejím konci slavný zápas proti Blšanům, v němž po vašem boku na chvíli nastoupil syn Pavel. Jak se to seběhlo?
Prý na to přišel právě trenér Uličný. Mně to nejdřív ani neřekli, až když to projednali s vedením. Byli jsme tenkrát už zachráněni, i proto k tomu mohlo dojít.
ZAVŘÍT OČI A HLAVIČKA. Hradecký útočník Pavel Černý mladší v roce 2011 v souboji s budějovickým střelcem Zdeňkem Ondráškem.
Na co ze svých rekordních prvoligových startů nejvíc vzpomínáte?
Jsou to také jednotlivosti, protože my jsme vždycky patřili spíš dolů. Proto potěšily výhry, které se moc nečekaly. Třeba jednou na Bohemians, když jsme tam 1:0 vyhráli a gól reprezentačnímu brankáři Borovičkovi jsem dal já.
Nejhorší zážitek?
Asi také z Prahy. Za mé éry většinou kralovala Sparta, nepamatuji, že bychom tam někdy uhráli aspoň bod, často to nedopadlo nejlépe. V jedné z těch sezon jsme tam o víkendu hráli ligu a dostali devět gólů a pak hned v týdnu pohár a inkasovali sedmkrát, za tři dny tedy šestnáct gólů. Sparta ale tehdy měla skvělý tým.
A mimo Prahu?
Určitě let do Prešova. V jedné sezoně jsme se zachraňovali a do Prešova pro nás vypravili letadlo. Bylo to poprvé a naposledy, co jsme na ligový zápas letěli. Potřebovali jsme tam vyhrát a také vyhráli a ligu jsme zachránili.
Fotbal jste hrál i po skončení ligové kariéry, co vy a fotbal dnes?
Chodím na něj jen dívat, ale hrát už vůbec ne. Minulý rok jsem celý promarodil s kolenem, zlobí mě i kyčel. Takže už ani stará garda, na to se mám moc rád.
