Ovšem pořízení s ní budou mít Pardubice nejspíš podobně složité jako s Baníkem, vždyť Viktoria je v tabulce Chance ligy ještě o dvě příčky výš než ostravský klub, druhá. A Východočeši, kteří se topí v krizi, až na barážové 15. příčce.
„Plzeň má podobně jako Slavia se Spartou klidně 25 hráčů, kteří vždycky mohou naskočit a rozdíl v úrovni hry bude i tak malý nebo žádný. Tohle víme a musíme se na to připravit,“ prohlašuje Šehič, 24letý rodák ze Sarajeva, před utkáním, jehož výkop se v pardubické CFIG Areně uskuteční v 18.30.
Pohár proti Ostravě jste musel oželet. Jak tyhle situace, k nimž ve fotbale nutně dochází, vnímáte? Chtěl byste se radši, kdyby to šlo, proti Baníku ukázat přímo na trávníku?
Vzhledem k tomu, že jsem z něj v Pardubicích na hostování, že mu pořád patřím a také mi z Ostravy stále posílají část výplaty, by to pro mě na hřišti bylo nepříjemné. Klauzule ve smlouvě to řeší. Normálně bych rád hrál, ale tady je to vážně blbý. V Baníku jsou kluci, s nimiž jsem ještě pár měsíců zpátky sdílel kabinu a bojoval s nimi o vítězství v zápasech. Pokud by šlo o přestup, bylo by to o něčem jiném.
ONLINE: Pardubice – Plzeňpodrobná reportáž v neděli od 18:30 |
Na utkání jste se tedy díval shora z V. I. P. lóže. Viděl jste nějaký zásadní rozdíl oproti ligovým zápasům? Prohráli jste 0:2 stejně jako předtím v Teplicích, opět nedali gól...
Můj spoluhráč Filip Šancl po poháru zmiňoval, že to byl, co do předváděné hry, jeden z našich nejlepších zápasů od začátku jara, a já s ním souhlasím. Vypadalo to velmi dobře, výstavba od gólmana docela fungovala. Až na finální třetinu hřiště, která nás hodně trápí. To ukazují i čísla, která na jaře zatím nemáme. Nedali jsme žádný gól, spoustu jsme jich dostali... Prohráli jsme každý zápas. Musíme se s tím nějak poprat. Co se týče Baníku, bylo vidět, že jako mužstvo rychle roste. Je vyspělé a podle mě hraje nejlepší fotbal v lize.
Takže vlastně podtrhujete to, co o něm říkal váš trenér David Střihavka na tiskovce.
Jednoznačně. Samozřejmě, Slavia je první, Plzeň druhá a Sparta třetí. Ale krásou fotbalu vyčnívá Baník.
Také jeho fanoušci v Pardubicích, v dobrém slova smyslu, potvrdili svoji pověst.
Ti jsou taky nejlepší v republice. Pamatuju, když jsem do Baníku přišel. Ten první rok se nám úplně nevyvedl, hráli jsme ve skupině o záchranu. Ale stejně za námi všude jezdili. Pro kluky z Baníku je kulisa na všech venkovních zápasech taková, jako kdybyste hráli doma. Klobouk dolů.
Mám rovněž dojem, že v posledních letech povzbuzují velmi slušně a nekřičí vulgarity směrem k soupeři. Aspoň tady to tak bylo.
Pokud je to pravda, tak to je super. Ale to by byla otázka spíš na lidi, co stojí na té tribuně. Já to nevnímám. Když začne zápas, vypnu a neslyším vůbec nic, leda při nějakém přerušení po faulu nebo při použití VAR. Vím, co zpívají, co obvykle řvou. Když se nedařilo, bylo v tom cítit, že jsou naštvaní. Teď má však Baník formu, takže k vulgaritám ani není důvod.
Eldar Šehič (uprostřed) v pardubickém dresu.
Na jaře máte včetně Mol Cupu trudnou sérii šesti proher se skóre 0:16. Na vás osobně bylo během domácího klání s Mladou Boleslaví poznat, že to nesete velmi špatně - koneckonců, hráči z Bosny i jiných států bývalé Jugoslávie ty vášnivé emoce vesměs mívají v sobě.
Říká se o nás, že jsme horká krev.
Není to pravda?
Je. Já jsem hrozně emotivní člověk. Velice mi záleží na klubu, na výsledcích, na klucích, kteří jsou tam se mnou. Vím, že si z nás teď celá republika dělá legraci. Kdyby ti kluci nemakali a vykašlali se na to, řekl bych si, to je holt život. Jenže já vidím, jak se snaží, jak moc to chtějí otočit – a tím víc mi to je líto, když pak nezvládneme domácí zápas. Nesu to hodně špatně. Beru si to i domů. Častokrát se stane, že nespím, pohádám se s přítelkyní... Ten fotbal nevytěsním.
Do pardubické sestavy se vrátil Jan Kalabiška, na jehož post nalevo jste poté, co se zranil, přicházel. Jak se tam nyní srovnáte? Dle mého soudu byste měli být v základu oba.
To je na trenérovi, nevím, jak to poskládá, jestli náhodou nebudeme hrát vzadu na tři, s Kalim (Kalabiškou) na stoperu. A já bych byl na kraji, na wingbacku (ofenzivní krajní obránce). Nebo jeden z nás prostě hrát nebude, to je běžná věc. Konkurence je třeba, a kdybych zůstal mimo, tak s tím budu bojovat.
V neděli hostíte Plzeň, až od 18.30. Sedí vám tahle pozdní utkání za tmy?
Jo. Pro fotbal je to myslím nejlepší čas, mnohem lepší než hrát v půl jedné nebo půl druhé odpoledne.
Díval jste se v televizi na čtvrteční utkání Plzně s Laziem, jež skončilo výhrou Říma 2:1?
Ano, koukali jsme s kámošem. Na celý zápas, abych věděl, co nás čeká. Zajímalo mě to i kvůli kamarádu Amaru Memičovi, který za Viktorku hraje. Musím Plzeň pochválit, smekám, jak v Evropě reprezentuje Českou republiku. S Laziem to byla jen smůla. Plzeň si zasloužila vyhrát.
A co vás tedy čeká, až na vás vyběhnou Šulc, Memič, Durosinmi, Červ, Cadu, Kalvach nebo Vašulín? Kádr Viktorie bezpochyby vzbuzuje velký respekt.
Rafiho Durosinmiho znám, s ním jsem hrál v Karviné. Jeden kratší příběh. Když s námi začínal trénovat, byl v béčku. Potom na lavičku áčka přišel Bob Páník, měli jsme proti němu přátelák. A Rafi nám dal tři góly. Skončilo to nakonec asi 1:3 nebo 2:3 z pohledu áčka, to je celkem jedno, ale Rafi nás porazil úplně sám. Čuměli jsme, co se stalo. Trenér Páník se pak ptal, co ten frajer dělá v béčku... A hned o víkendu byl v základu áčka. Od té doby začal pořádně hrát, vzpomínám, že to bylo na Sigmě. Rafi je top útočník, se kterým jsem kdy hrál. Když se vrátím k té soupisce Viktorky, podobně jako Slavia se Spartou má 25, 27 hráčů, kteří vždycky mohou naskočit a rozdíl bude malý nebo žádný. Tohle víme a musíme se na to připravit.
Zeptám se ještě na Memiče. Jste prakticky stejně staří a navíc jste spolu působili v té Karviné, takže se určitě znáte výborně.
Tam jsme se minuli, on tam přišel, když já už přestoupil do Baníku. V týmu jsme se nikdy nepotkali, ale „fun fact“ je ten, že Amar hrál čtyři nebo pět let ve druhé lize v mém bosenském klubu FK Radnik Hadžiči. A tři roky tam kopal s mým starším bráchou. Vždycky jsme byli kamarádi, chodili jsme do stejné školy. Když zamířil do Karviné, bydleli jsme kousek od sebe, jen nějakých 20 nebo 25 minut. Pořád jsme se navštěvovali a byli spolu. I teď si tak dvakrát týdně si napíšeme či zavoláme, i před zápasem Plzně s Laziem a po něm. Kontakt udržujeme pevný. A v neděli ho potkám, jsem rád, že ho po nějaké době znovu uvidím.
