Že se ale právě dnes začne jeden nyní už z nejzkušenějších prvoligových hráčů napříč celou soutěží připravovat na sezonu, v níž se Hradec s Pardubicemi utkají v první lize, to bylo v tehdejších možnostech zasuto pravděpodobně až někde hodně vzadu.
„Možná ve větších snech. Že se tam jednou oba kluby sejdou, s tím se počítalo, ale asi už moc ne s tím, že to ještě já stihnu,“ říká šestatřicetiletý útočník, který se v Pardubicích pouští do páté sezony.
V ní si to už v polovině září rozdá s nováčkem z Hradce, se kterým je jeho fotbalová rodina spjata už po několik generací. Černého děda Jiří se mimo jiné v sezoně 1959/1960 podílel na dosud jediném mistrovském titulu Hradce Králové, otec Pavel se prostřílel k poctě nejlepšího kanonýra v historii hradeckého klubu.
Pavel Černý mladší je ale prvním z nich, kdo ve své kariéře zamířil k největší hradecké konkurenci.
Po čtyřech letech, co jste po odchodu z Hradce v Pardubicích, to už asi vážně neřešíte, že?
Neřeším a moc jsem to neřešil ani tehdy. Něco jsem si vyslechl, ale bral jsem to a měl čisté svědomí. Hradec mi tehdy nenabídl prodloužení smlouvy, dál mě už nechtěl, a já chtěl pokračovat. Ozvaly se Pardubice a domluvili jsme se.
Blízko k něčemu podobnému byl váš otec, kterého svého času lákaly tehdy prvoligové Lázně Bohdaneč, tehdy velký rival Hradce.
O tom moc nevím. Táta ale chtěl jít, když se v 90. letech vracel z Japonska, do Hradce a také to tak dopadlo. A dál na tom nechtěl nic měnit, patřil k Hradci.
U vašeho otce chvíli zůstaneme. Už se pomalu doháníte ve fotbalové dlouhověkosti, s ligovým fotbalem se rozloučil v devětatřiceti letech. Doženete ho?
Takhle to neberu, ale jsem rád, že ještě můžu hrát. Je mi šestatřicet, za rok mi končí smlouva, ale pokud bude zájem, rád bych ještě pokračoval, zdraví drží. Tak uvidíme, na co to bude při srovnání s ním stačit.
Díky otcově fotbalové dlouhověkosti jste zažili něco, co se podaří málokomu. Příští rok to bude dvacet let, co jste si s ním při jeho rozlučce s ligovou kariérou jako tehdy mladší dorostenec chvíli zahrál ligový zápas. Jak na to vzpomínáte?
Nedá se na to zapomenout, opravdu zážitek. Hráli jsme s Blšany, byli jsme spolu na hřišti v závěru zápasu, šlo o můj první ligový.
 |
Váš otec hrál do devětatřiceti, zahrál si za Spartu, v Japonsku, vy zase v Jablonci a zahraničí také nechybělo. Jsou to podobné kariéry.
Možná to tak vypadá, ale tátova kariéra byla podle mě přece jen pestřejší než moje. Nechci to ale nějak srovnávat, oba jsme si svoji kariéru užili, každý tu svou.
Vy jste s ním byl jako dítě v Japonsku, kde hrál, sám jste si pak zahraniční angažmá vyzkoušel v Kazachstánu. Dá se tohle nějak porovnat?
Podle mě moc nedá, bylo to jako nebe a dudy. Vzpomínám si, že když jsme byli v Japonsku, tak jsme neustále někde cestovali po okolí, bylo to moc hezké. Kdežto v Kazachstánu, kde jsem byl já, jsme vždycky byli zavření ve městě, kde sídlil klub. Když chtěl člověk vyrazit někam jinam, tak to do dalšího města bylo 500 kilometrů, takže to se nedalo.
Přesto asi zahraničí berete jako dobrou zkušenost. Co jste si z něj odnesl?
Já osobně to, že se nemáme zase tak špatně. I proto mi nedělalo problém, když jsem se měl vracet, i když Kazachstán beru jako výbornou zkušenost po fotbalové i lidské stránce. Táta to tehdy měl při návratu přece jen těžší, Japonsko je trochu někde jinde, chtěli, aby pokračoval.
Pokračoval do devětatřiceti, ale v Hradci. Vy ho pomalu doháníte, je nějaký recept, který Černí mají na fotbalovou dlouhověkost?
Myslím si, že není, že jde o souhru náhod. Ostatně já když jsem před čtyřmi lety z Hradce odcházel, tak jsem možná ani nepočítal, že budu letos začínat pátou sezonu a už vůbec ne s tím, že už druhá bude prvoligová. A zatím se mi z fotbalu mizet nechce.
Když jsme u vašich fotbalových rodinných vztahů, tak je třeba připomenout, že jste si první ligu letos zahrál i proti vašemu bratranci Filipu Zorvanovi, který ale s Příbramí sestoupil. Sejdete se ještě někdy v první lize?
Já věřím, že ano. Podle mě v sestavě Příbrami vyčníval a určitě má na to, aby v první lize hrál. Jsme v kontaktu, vím, že nějaké nabídky z první ligy přišly, bude záležet hodně na tom, kolik za něj bude Příbram chtít.
Pardubice se v první lize zabydlely asi mnohem lépe, než se od nich čekalo. Vnímáte to také tak?
Určitě. Vždyť my před sezonou poslouchali, že uděláme sedm bodů a za chvíli bude hotovo. My jsme ale věděli, že fotbalovou kvalitu máme, hráli jsme poctivý fotbal a sbírali body od začátku. Brzy jsme byli zachráněni, dohrávali v klidu a nakonec jsme byli tři body od evropských pohárů. Kdo by to před sezonou řekl?
Letos bude v podobné pozici jako vy loni i Hradec. Co byste poradil, aby byl úspěšný tak jako Pardubice?
Radit bych nechtěl, ale podle mě je důležitý začátek. Nechytnout nějakou černou sérii, z toho se pak těžko dostává. Je ale pravda, že letos to bude trochu jiné, než jsme to měli my, bude nadstavba, na konci zápasy s týmy o záchranu. Nejlepší se tomu vyhnou, ale asi se bude o záchranu hrát až do konce.
Je možná trochu paradox, že pro tým nejúspěšnější sezonu jste v lize nezažil v Hradci, ale u největšího konkurenta. Souhlasíte?
Tak napůl. Letos to bylo opravdu super, ale něco podobného se nám povedlo před deseti lety, když jsme postoupili s trenérem Kotalem. Pak se nám v lize také dařilo, hráli jsme na tři obránce, málokdo na to zareagoval, brzy jsme byli zachráněni a skončili také hodně vysoko.
Než se do ligy pustíte, čeká vás letní příprava. Jak jste na ni připraven?
Dobře. Už nějakou dobu máme od kondičního trenéra individuální tréninkové plány, pomalu se rozjíždíme, takže až do toho teď skočíme rovnýma nohama, tak by to neměl být problém.
