Zato na narozeninové povídání si rád najde čas. Po tréninku si v útrobách Edenu sedne do videomístnosti a vypráví přes dvě hodiny.
O životních etapách, o Slavii, ale třeba i o zimní olympiádě.
„V úterý jsem si zpětně pustil od poslední střelnice bronzový biatlonový závod Terezy Voborníkové a měl jsem slzy v očích. Nádherný příběh,“ vydechne. „A samozřejmě jsem sledoval hokej. Po českém vypadnutí jsem cítil křivdu, zato finále jsem si užil. To byla jiná galaxie.“
To nás zajímá: když si můžete vybrat, jestli ve volnu kouknout na špičkový fotbal, nebo hokej, co zvolíte?
Hokej, protože si u něj odpočinu. Dám příklad: v úterý jsem koukal na Bodö, jak vyřadili Inter Milán, a po deseti minutách mi hlava přepnula do trenérského módu. Jak kdo brání, jak řeší standardky... Podvědomě u toho začnu pracovat, aniž bych chtěl. U hokeje ne. Ten mě vtáhne jako fanouška.
Až se lidi z mého okolí diví: Celý týden jsi v klidu, ale na lavičce tě nepoznáváme! Občas se umím rozčílit i v soukromí, ale u hřiště je to jiný svět. Kdo tam dole nestál, neví, co se ve vás odehrává. Bojujete za svůj tým, chcete vyhrát a občas uletíte.
