V padesáti letech už to nespraví, přesto pochopil, že má co říct a z čeho se vyzpovídat. Proto se rozhodl, že sepíše své paměti. Zdaleka ne pouze o brankářském řemesle, kterému rozumí jako málokdo.
Pařízek prožil pohnuté dětství. Vyrůstal vedle babičky, která uměla jen německy. Rodiče se rozvedli. Otec emigroval a spoustu let se spolu neviděli.
„Mého staršího bráchu Karla vychovávala německá babička, takže když šel v Benátkách nad Jizerou do první třídy, uměl česky jenom pozdravit. Zatímco ostatní prťata dostala na vysvědčení velkou modrou jedničku, prvňáček Karel vyfasoval čtyřku,“ líčí Pařízek ve své autobiografii.
Oldřich Pařízek (vlevo) s autorem knihy Janem Paličkou
V knize, kterou napsal s Janem Paličkou, dlouholetým redaktorem MF DNES a iDNES.cz, bez obalu popisuje své životní problémy, radosti i nešvary. Kolik měl brankářských úrazů. Jak s berlemi sledoval zápas proti Chelsea. Co mu dali a vzali šíbři Pelta, Starka, Horník nebo Rogoz. Proč musel k výslechu. Jak lovil ženy. Jak šťastně přežil covid. Na koho z konkurentů měl pifku. Co ho naučila belgická legenda Jean-Marie Pfaff. Co jako kluk zazpíval ve Vatikánu papežovi. Proč nedokázal víc.
Zároveň na 333 stránkách zdůrazňuje svoji životní vášeň: „Chytání je to moje poslání.“ I proto svou knihu nenazval Já, Pařez, jak si původně myslel, ale symbolicky Chytej!
Nekompromisní a bouřlivý gólman Pařízek chytal za Jablonec, za Žižkov, za Antverpy nebo za Příbram. Po kariéře pracuje jako trenér brankářů.
Křest knihy proběhl na stadionu Viktorie Žižkov. Start byl v 10.15, což je tradiční výkop žižkovských zápasů. Mezi kmotry se řadil třeba bývalý spoluhráč Jaroslav Šilhavý, dnes trenér fotbalové reprezentace.
Ukázka z knihy Chytej!My brankáři jsme zvláštní sorta lidí. Máme v sobě zakódovaný pud, který nám neustále připomíná: „Nesmíš dostat gól! Nesmíš!“ Kdyby ten pud aspoň občas pošeptal něco milého, jenže on zpravidla ječí jako hlas z megafonu: „Néééésmíšššš!“ Snad proto jsme tak pověrčiví. Uděláme cokoli, aby ta zpropadená meruna nepřešla lajnu. Nemluvím teď o zákrocích, to je naše první přikázání, spíš jde o to, co těm zákrokům předchází. Já třeba už v dorostu hledal sebedůvěru a klid v rituálech. A nemyslete si, že jsem v tom byl sám. U hokejových brankářů bývá pověrčivost skoro až diagnóza, ale to by vám museli říct sami. Já, když jsem odcházel na zápas, vždycky to muselo být pravou nohou přes práh. Nedej bůh, abych zapomněl, to jsem se v brance klepal jako osika, že jsem přípravu podcenil. Jednou, to mi bylo čtrnáct, jsem při cestě na zápas viděl sanitku. Starou škodovku dvanáctsettrojku. Vyhrálo se a já pak na zem pokaždé kreslil čtyřku, což znamenalo, že budu mít tři hodiny štěstí. A ještě lepší bylo, když jsem tu sanitku viděl znovu, protože to byla tuplovaná jistota, že zachytám bezvadně. Prosím, neklepejte si na čelo, vážně jsem tomu věřil. V naší branži jsem nepotkal nikoho, kdo by pověrčivý nebyl. Hledáme maličkosti, které pomůžou. Před výkopem jsem třeba obcházel svoje tyčky, ťukal do nich podrážkou, abych si přivolal štěstí a zavřel branku. V žácích, na nerovných vesnických hřištích, jsem chtěl, abychom první poločas hrávali z kopce. Vždycky! Jakmile se vyhrálo, sedával jsem k trenérům do auta před každým dalším zápasem na stejném místě a ve stejný čas. Už jsem byl profík, když přišla doba pečlivého oblékání. Pěkně hadřík po hadříku. Všechno mělo před utkáním svůj řád a běda, když se nekončilo trenkami. Stál jsem v kopačkách, rukavice pevně na prstech, ale trenky až naposledy. V Příbrami za trenéra Františka Kopače jsem musel odříkávat zaklínadlo. Pevně jsem drapnul míč do dlaní, zavřel oči a už to jelo: „Míči, míči, slyš! Já jsem gólman, ty to víš. Hoj, hoj, hoj!“ Vždycky to musel být balon, se kterým se pak hrálo, jinak by samozřejmě zaklínadlo nezafungovalo. Že to bylo uhozené? Svým způsobem určitě, ale když potřebujete klid, uděláte skoro cokoli. Kolikrát jsem ve vápně našel ptačí pírko. Pečlivě jsem ho položil za lajnu a do druhého poločasu odnesl ke druhé brance. Zápas skončil, já sundal rukavice, položil pírko na dlaň, poděkoval za pomoc a fúúúúúú, už letělo do světa. Anebo v Belgii. Po každém zápase jsem házel rukavice mezi lidi. Jako nový rituál. Po pár týdnech kouknu do kotle a tam sedí plno fanoušků v mých rukavicích. O to víc jsem věřil, že chytají se mnou. A navíc jsem netratil, protože jsem podepsal bezvadnou smlouvu s firmou Umbro a měl nárok na dvaasedmdesát párů na rok. To šlo, co? |
