První hráč z této země v historii budějovického klubu je na jihu Čech a plynulou slovenštinou si nové angažmá chválí.
Argentinského fotbalisty se snad na úvod ani nelze nezeptat jinak – co vy a Lionel Messi?
Messi je Messi. V Argentině je to ikona, velká legenda. Pro mě není přímo vzor, protože jsem obránce a on útočník. Já mám rád Nicolase Otamendiho, Lisandra Martíneze nebo Gabriela Romera.
Vaše země vyhrála poslední mistrovství světa, pro Messiho to měl být rozlučkový šampionát, i když kdo ví, jestli to bude platit. Jak jste to prožívali?
Celá země to chtěla, všichni byli plní očekávání. Argentinský fotbal byl dlouho rozdělený na ty, kteří uznávali hlavně Maradonu, a ty, pro které byl jednička Messi. Mezi ně patřím i já. Pro ten turnaj se ale všichni spojili, drželi při sobě a stal se z toho velký příběh. Každý věřil, že Argentina s Messim konečně urve ten nejcennější pohár. V den finále se nešlo do práce a po titulu pak ani celý víkend. Slavilo se ve velkém. A těžko říci, jestli Messi nedá ještě další turnaje. Myslím, že výkonnostně by na to měl v pohodě. Ale otázkou je věk a zdraví.
Zvučná posila pro nejhorší tým české ligy. Do Budějovic míří legendární Pekarík |
Fotbal je v zemi národní sport?
Ano. Oblíbený je i volejbal, basketbal či tenis díky Juan Martínovi del Potrovi. Hodně diváků chodí také na ragby. Na všech sportech ale platí, že se neskutečně fandí. Je to hodně emotivní, tak jako od srdce.
Chybí vám v Evropě takové fandění a zápal?
Ne, tak jsem to nemyslel. Ve Španělsku i na Slovensku jsem zažil výbornou atmosféru na zápasech. I tady v Česku, když jsme hráli na Bohemians, tak to mělo dobrou kulisu.
Jak často se dostanete domů?
Mám ženu a děti na Slovensku, takže moc ne. Doma mám rodinu, ale vrátit se tam moc neplánuji. Dlouho jsem tam nebyl, možná čtyři roky už to budou. Doufám, že letos za mnou dorazí rodiče.
Šest let jste strávil ve Španělsku. Tam to byl asi krásný život, ne?
Ano. Život ve Španělsku je podobný jako v Argentině, měl jsem výhodu, že jsem znal jazyk. Bylo tam skvěle, teplo. Ano, taky občas trochu chladno, ale maximálně třeba kolem nuly. Ty velké mrazy mě v Česku docela překvapily.
Nicolas Gorosito36 let Rodák z argentinského města Rafaelo ve dvaadvaceti vyrazil za fotbalem do Evropy. Čtyři roky strávil ve Slovanu Bratislava, se slovenským celkem oslavil dva mistrovské tituly a jeden triumf v poháru. Obránce si řekl o angažmá ve Španělsku, přes rok byl v Getafe, další čtyři pak v Albacete, kde dělal i kapitána. Návrat na oblíbené Slovensko už tak úspěšný nebyl. Gorosito vystřídal tři kluby a v zimě zamířil do Českých Budějovic, kde podepsal smlouvu na rok a půl. Zkušenost do obrany Nicolas Gorosito je i ve 36 letech výborně fyzicky připravený a těší se na premiéru za Dynamo. To hostí zítra od 16 hodin Jablonec. |
Mluvíte plynně slovensky. Zmiňoval jste, že máte manželku ze Slovenska. Ale jak se Jihoameričan učí tak těžký jazyk, kterým slovenština je?
Je to těžké. Ani mě nikdy nenapadlo, že budu umět slovensky. Děti třeba mluví jen španělsky. Ale doma se s manželkou bavíme jedině slovensky, byť stále neumím stoprocentně. Když na mě mluvíte rychle česky, tak jsem nejistý.
Pardon, trochu zpomalím.
Ne, to je v pohodě (směje se). Mluvený jazyk je pro mě snazší než psaný. Ale je zajímavé, že muž mámy mojí manželky je z Pardubic. Žije na Slovensku snad dvacet let, ale pořád mluví česky. Vidíme se třeba jednou za měsíc, naučil mě nějaké základy. Je pro mě důležité, že tady u vás celkem rozumím místním.
Do Dynama vás trochu nasměroval bývalý budějovický brankář Dávid Šípoš. Na co vás nalákal?
Popsal mi, jak to v klubu funguje. Kde je dobré si hledat byt, s kým se bavit, kdo mi pomůže. Šipy je super člověk a výborný brankář. Chytá jistě a pak je schopný v důležitý moment vytáhnout skvělý zákrok.
Přestěhuje se rodina za vámi na jih Čech?
Ne. Děti na Slovensku chodí do školy, mají tam svoje sportovní aktivity. Nebylo by to dobré.
Obě vaše dcery šermují. Proč si zvolily právě tento sport?
Zkusily si to, chvíli to trvalo, ale chytlo je to. Netlačíme na ně, musí je to bavit. Když jsem se byl podívat na jejich soutěžích, tak také vždy nepoznám, kdo zasáhl toho druhého jako první. Je třeba mít dobrou ruku, odolnou hlavu a silné tělo, hlavně nohy.
Rodina si už zvykla, že jste trochu světoběžník?
Asi ano. S manželkou jsme si říkali, že by to měla jednodušší, kdyby si vybrala někoho ze Slovenska nebo někoho, kdo dělá jiný sport. Ale je super, že má ráda fotbal, sleduje ho. Často se jí po zápase ptám, jak to viděla, jak jsme hráli, jak to šlo mně. Ona je i moje trenérka.
Myslím, že to není úplně běžné, že by fotbalisté nebo sportovci obecně doma probírali svoje výkony s partnerkami.
Pro mě je to důležité, podporuje mě. Její názor beru a respektuju.
Už vám někdy nandala, že jste hrál fakt špatně?
Jo, klidně mě zpraží. A já se neurazím. Všichni vidí, že to bylo dobré nebo naopak i třeba dost špatné, tak proč by mi to nemohla říct ona? Nemá cenu si lhát do vlastní kapsy.
Kdy poprvé nastoupíte v Budějovicích?
Jsem připravený naskočit do zápasů, zbytek je na trenérech. Nachystám se, jak to nejlépe půjde. Měl jsem trochu problémy s třísly, ale věřím, že to bude v pořádku a pomohu týmu.
V týdnu přišel další zkušený hráč do obrany. Jak znáte Petera Pekaríka?
Znám ho dobře, hrál jsem i proti němu. Sledoval jsem jeho skvělou kariéru, hrál tolik let německou bundesligu. Je to legenda, velký hráč, velké jméno. Věřím, že pomůže i nám v Dynamu.
Slovák Peter Pekarík lituje neproměněné šance v utkání s Anglií.
Přirozeně byste se měli s Pekaríkem a kapitánem Zdeňkem Ondráškem stát lídry kabiny?
Máme na to zkušenosti, ale tvrdím, že věk je jen číslo. Je třeba ukázat na hřišti, kdo na tom jak je.
Smlouvu jste podepsal na rok a půl. Neodrazovala vás reálná možnost, že příští rok budou Budějovice ve druhé lize?
Tak to neberu. Každý zápas musíme odehrát na sto procent, zkusíme získat co nejvíc bodů. Nemá cenu nic počítat.
