"Trenér mě vyhecoval, abych nedovolil domácím rozehrát a já to vzal tak doslova, že jsem každého sundal faulem," vzpomíná dlouholetý hráč Slovanu Liberec s úsměvem na svůj první ligový start.
Od té doby jich přidal 400 a překonal tak hranici, na kterou dosáhlo jen deset českých fotbalistů. Z aktivních hráčů kromě něj jen slávisté Martin Vaniak se Stanislavem Vlčkem.
V jarních zápasech už Holeňák ve svých 35 letech začínal hlavně na lavičce náhradníků. Do sestavy mu však v poslední době pomohly zdravotní problémy jeho kolegy stopera Renata Keliče.
Miroslav Holeňák se u příležitosti kulatého jubilea ligových startů rozpovídal o různých věcech.
O prvním startu v lize
Bylo to shodou okolností právě v Liberci, hrál jsem tehdy za Zlín a nastoupil na poslední dvě minuty. Na stadionu U Nisy tehdy ještě nebyly tribuny, šatny byly tam, kde jsou dnes kanceláře, střídačky na druhé straně u řeky. Tehdy hrál za Liberec Sláva Hodúl, dostal míč na levou stranu a já ho dohrál ohromným faulem. Byla z toho žlutá karta. Za chvíli jsem podobně sundal i dalšího beka. Rozhodčí za mnou přišel a povídá: "Nech toho, nebo ti dám červenou i za tu minutu." Ale byl to stejně ohromný zážitek.
O jubilejním 400. zápase
Bylo to proti Teplicím, vyhráli jsme 6:2, co víc si přát. Jsem rád, že jsem se toho dočkal. Navíc při tak vysokém vítězství a také proto, že jsem mohl odehrát celý zápas. V koutku duše jsem myslel i na to, že bych se mohl dočkat vstřelené branky. Když jsme dali pátý gól, tak jsem si řekl, že bych případně šel na penaltu, kdybychom ji měli k dispozici. Za předpokladu, že by na hřišti nebyl Honza Nezmar, který čekal na stou ligovou branku.
O své cestě sestavou
V přípravce a žácích jsem hrál pravé křídlo nebo útočníka. Tak jsem taky ve Zlíně nastupoval k mužům. Postupně mě ale trenéři dávali víc do zálohy a do Drnovic jsem už šel jako záložník. Až v Liberci ze mě udělali později obránce.
O příchodu do Slovanu
V Drnovicích mi koncem roku 2000 pomalu končila smlouva. Dostal jsem nabídku z Liberce a ze Sparty. Liberec byl pro mě lepší, myslel jsem si, že pro Spartu nejsem ještě dozrálý. A manažer Jinoch mě přesvědčil pro Slovan. Byl to největší zlom v mé kariéře. Byl to dobrý krok, i když v té době jsem dost váhal.
O dramatickém odchodu
Měl jsem šanci jít do zahraničí, rýsovalo se Německo nebo Rakousko, ale nakonec jsem zamířil do Prahy. Ve hře byla Sparta, ale já to přehodnotil a přestoupil do Slavie, kde tehdy trénoval exliberecký kouč Csaplár. Podepsal jsem už v lednu smlouvu od léta a chtěl se s Libercem dohodnout v dobrém, ale tehdy to nějak nešlo. Chápal jsem obě strany, Slavii i Liberec, ale hlavní rozhodnutí jsem musel udělat já. A nelituju, že jsem na tři roky z Liberce utekl. Byl jsem mile překvapený, že o mě pak Slovan stál, když jsem přicházel zpátky z rakouského Mattersburgu. Ve hře byla i Slavia a můj rodný Zlín. Možná jsem tehdy v roce 2007 tak trochu cítil, že když jsem z Liberce odešel za nepříjemných okolností, měl bych se vrátit.
O radosti
Obrovskou radost jsem měl z prvního ligového gólu za Zlín. Hrozně dlouho jsem na něj čekal, přitom jsem nastupoval do ligy jako útočník. To mě hrozně užíralo. A víte, kde jsem ten gól dal? Zase v Liberci! Před zápasem hrozně nasněžilo, a tak pořadatelé rozháněli sníh s pomocí motorů ze stíhaček. Ale stejně to moc nepomohlo. Hrálo se na sněhu a já dal gól Láďovi Maierovi. A další radostná chvíle byl samozřejmě zisk titulu s Libercem. Celá sezona byla plná radostí – tažení v evropském poháru, v lize, pozvánka do reprezentace. Rok 2002 pro mě byl nejlepší v kariéře, navíc se mi narodila první dcera.
O zklamání
Já jsem optimista, tyhle věci si nějak moc nevybavuju. Ale když chcete něco slyšet... Dřív jsem se z každé prohry málem hroutil. Jednou jsem v mládí chodil po šatně jako by se mi zbořil svět a do bazénku za mnou přišel legendární obránce Jarda Šilhavý. Promlouval mi do duše: "Co mám říkat já? Když jsem hrál na Slavii, nadávala mi celá tribuna." Slyšet to od takového frajera mi tehdy moc pomohlo. Mimochodem, Jarda drží rekord startů v lize, ale může být klidný, já už ho nedoženu. Takové ambice nemám, i když kluci v liberecké kabině mě hecují, že Šilhavého ještě překonám a odehraju v lize rovnou pětistovku.
O městě Liberec
Je to můj druhý domov. I když teď už vlastně první, mám tady trvalé bydliště. Cítím se tady jako doma.
A nejen já, ale i moje manželka a dcerky Deniska a Meliska. Koupili jsme domek kousek od hřiště a stali se z nás Liberečáci. Na Zlín ale nedám dopustit, je to moje rodné město a mám tam řadu příbuzných.
Ale když dneška řeknu, že jedu domů, znamená to do Liberce. Přemýšlím, že v Liberci zůstanu i po skončení kariéry.
O (ne)splněných snech
Nikdy jsem nebyl typ, který by čekal, že bude hned hrát za Barcelonu. Dávám si postupné cíle. V první řadě jsem se chtěl prosadit ve Zlíně, který tehdy hrál první národní ligu. Pak se rozdělila republika, Zlín skočil do první ligy a to byla bomba. Dalším krokem pak bylo, abych se v lize udržel a něco dokázal. Pak jsem se chtěl prosadit do zahraničí, což se částečně splnilo, ale ne v žádném slavném klubu, i když k tomu možná nebylo daleko. Hrál jsem jen rok v Rakousku.
O roli náhradníka
Už to tak musím brát, že nejsem v Liberci jen proto, abych hrál, ale také proto, abych působil výchovně na mladší a trochu je usměrňoval. Samozřejmě si myslím, že bych mohl hrát, ale na druhou stranu chápu, že mladí kluci potřebují dostat šanci. Před rokem dvěma bych to těžko skousával, ale promluvil jsem si na tohle téma s trenérem Radou a to mi otevřelo oči. Jsem se svou současnou rolí smířený. A když dostanu šanci, snažím se dokázat, že nepatřím do starého železa. Ale mladým fandím. Dokonce jsem kolegovi Keličovi ze srandy říkal: "Sakra, už se uzdrav, ty to snad děláš schválně, já se musím kvůli tobě na stará kolena honit a ty se tady válíš na masérském stole..."
O končící smlouvě
Smlouvu mám v Liberci do konce června a jsou tři možnosti. První dvě bych uvítal, ta třetí je špatná – že v Liberci skončím, klub mi poděkuje a řekne, abych si šel vlastní cestou. Další možnosti jsou, že bych prodloužil smlouvu jako fotbalista anebo že bych se zapojil do trénování. Už tři roky pomáhám u A-dorostu, udělal jsem si trenérskou licenci A. Má se tady rozjíždět fotbalová akademie, chystá se reorganizace mládežnických družstev a jedním z trenérů bych třeba mohl být já.