"Když jsem v národním týmu začínal, byly tam takové veličiny, jako Viktor a Vencel. A když už jsem byl zkušenější, objevili se Netolička či Hruška." Pavol Michalík je jedním z řady výborných slovenských fotbalistů, jimž Baník přirostl k srdci. Spolu s ním to jsou především Milan Albrecht a Augustin Antalík. Ti se domů, do Trenčína či Nitry, vrátili, Michalík zůstal. Dnes je asistentem prvoligového trenéra Baníku Ostrava.
Pochází z Banské Bystrice. Za tamější Duklu hrál do roku 1974. Pak zamířil do Ostravy. "Měl jsem tehdy více nabídek," vzpomíná. Namátkově jmenuje Trnavu, Košice, Žilinu. Proč vyhrála Ostrava? "V Bystrici byl se mnou na vojně ostravský Josef Kolečko. S ním jsem se dost přátelil a ten mi o Baníku vyprávěl."
Ostravu tehdy trénoval Tomáš Pospíchal. „Hned mi dal šanci. Příchodu do Baníku jsem nikdy nelitoval, byl to dobrý krok. Baník byl na vrcholu, patřil k nejlepším mužstvům v republice.“
V evropských pohárech Michalík chytal mimo jiné proti Bayernu Mnichov, Borussii Mönchengladbach, Fortuně Düsseldorf, San Sebastianu, FC Nantes či SSC Neapol. "Nikdy jsme nevypadli v prvním kole," připomněl Michalík. Největším úspěchem bylo semifinále Poháru vítězů poháru v roce 1979 s Fortunou Düsseldorf.
Michalík stále mluví hlavně slovensky, byť má už roky české občanství. V Ostravě se v roce 1977 oženil. Je švagrem další výrazné postavy Baníku Wernera Ličky, s nímž dnes vede reprezentaci do 21 let. Vzali si sestry baletky Danku a Marcelu Blokeschovy.
Michalík hrál fotbal na vrcholové úrovni až do svých čtyřiceti let. Z Baníku si v roce 1985 odskočil do Slovanu Bratislava a kariéru končil v roce 1990 v řeckém prvoligovém klubu Panseras Seres. Tam začal s trénováním. "Když se fotbalem bavíte a máte chuť hrát, dá se na nejvyšší úrovni vydržet dlouho,“ říká Michalík. "Samozřejmě musíte ale dodržovat i nějaké zásady životosprávy."
Ve vrcholovém fotbalu se Pavol Michalík, jemuž bude v listopadu 51 let, pohybuje už 32 roků. Jak se hra změnila? "Za naší doby se hrál techničtější fotbal, který občas protkal nějaký brutálnější zákrok. Na hřišti bylo mnohem více prostoru než dnes, kdy je fotbal založený na fyzické kondici a dynamice, na obrovské agresivitě."
Výrazně se změnilo i vybavení fotbalistů. "Když jsme hráli v Mnichově s Bayernem v roce 1976 utkání Poháru mistrů, měl jsem rukavice, které mi spravoval obuvník. Byly z jelenice a na dlaně jsem si lepil potah, který používali stolní tenisté na rakety. V Mnichově jsem už však po prvním poločase neměl na rukavicích ani jednu gumu."
Michalík tvrdí, že za třicet let se snad nezměnil jen objem přípravy. "Dříve se možná trénovalo ještě více hodin než dnes, kdy je však mnohem větší intenzita."
