Po domácí výhře 1:0 nad Bohemians čekala Michaela Rabušice děkovačka před libereckým kotlem a dres se symbolickým číslem 200. Právě tolik ligových zápasů oblíbený Rambo za severočeský klub odehrál a další už nepřidá.
„Byla to emotivní chvíle. Přemýšlel jsem nad tím celý den. Něco děláte celý život, a teď to zničehonic končí,“ řekl autor 58 ligových gólů, který v roce 2012 oslavil s Libercem mistrovský titul. Loučil se vítězně, pro Liberec to však byl poslední zápas sezony. Semifinálové dvojutkání skupiny o umístění celkově ovládli Bohemians, kteří předtím doma triumfovali 4:1.
Váš rozlučkový zápas byl vítězný, ale do finále skupiny o umístění jste nepostoupili. V čem byl problém?
Věděli jsme, do čeho po vysoké prohře na Bohemce jdeme. Doufali jsme, že dáme nějaký brzký gól, kterým bychom to mohli zvrátit. Nějaké příležitosti jsme v prvním poločase měli, ale gól nepřišel a nedostali jsme Bohemku pod takový tlak, aby znervózněla. Branku jsme nakonec vstřelili, ale přišlo to pozdě. Bohemka postoupila zaslouženě. Prohráli jsme si to už v Praze, kdy jsme měli spoustu šancí a domácí vytěžili z minima maximum.
Opravdu to byl váš poslední zápas kariéry?
Ano, určitě. Už skoro dva měsíce netrénuju, protože mám problémy s kolenem. Už to prostě nešlo, jakž takž jsem se připravil na zápas s Bohemians. Nějak jsem si maloval, jak se budu loučit. Všichni jsme doufali, že se dostaneme do skupiny o titul, ale nakonec se to nepovedlo. Je to asi někde napsané. Poslední zápas jsem si ale odehrál. Všechno jednou skončí a teď začne nová etapa.
Liberecký útočník Michael Rabušic.
Po utkání jste dostal před fanoušky dres s dvoustovkou za počet ligových zápasů za Liberec. Byla to pro vás hodně emotivní chvíle?
Přemýšlel jsem nad tím celý den. Všechno najednou děláte naposledy, takovou tu svoji rutinu, ale tak to prostě je. Emoce nakonec byly, měl jsem v hledišti rodinu. Něco děláte celý život, a teď to zničehonic končí, ale já už jsem připravený jít dál, zapojit se do chodu klubu a pomoct mu, abychom byli ještě výš, než jsme teď.
Prozradíte, co vás čeká po kariéře?
Bavíme se s vedením, co by bylo pro klub i pro mě nejlepší. Teď bude čas se rozhodnout, kam by moje další cesta měla směřovat. Ale určitě to bude v rámci výchovy hráčů. Chtěl bych pomáhat k tomu, abychom produkovali víc hráčů z naší akademie pro A-tým.
Bude to spíš manažerská, nebo trenérská funkce?
Momentálně se jako trenér necítím. Rád v klubu třeba pomůžu s individuálními tréninky pro útočníky, ale v trenéřině se nevidím. Ale nikdy neříkej nikdy.
Liberec - Bohemians 1:0, domácí rozjásal Nyarko, postupují ale hosté |
Jste rád, že jste v posledním roce kariéry zažil start nové liberecké etapy s novým majitelem, trenéry i hráči?
Určitě. Doteď mě trochu mrzí, že jsem se v létě zranil a koleno řeklo stop. Doufal jsem, že se dám dokupy a týmu pomůžu na hřišti, ale už to prostě nešlo, takže jsem se aspoň snažil být pomocnou rukou Kovyho (trenéra Kováče) v kabině. Tým se buduje a celá sezona byla jako na houpačce. Odehráli jsme dva tři skvělé zápasy a pak najednou přišla facka. Poznamenal nás i poslední zápas základní části s Karvinou, kdy jsme to nezvládli. V utkáních, kdy jsme pod větším tlakem, je vidět, že tým ještě nebyl stoprocentně připravený na to hrát výš. Ale to všechno jsou zkušenosti. Je skvělé, jak klub roste, jak se marketingově posouvá, ale nejdůležitější jsou výsledky na hřišti, a pokud je nemáte, je to špatně. Doufám, že v příští sezoně budeme lepší.
Když se ohlédnete za kariérou, nejvýš bude asi titul s Libercem, že?
Stoprocentně. Přišli jsme sem tenkrát jako mladí kluci s Pepou Šuralem z Brna. Bylo to něco nádherného, hráli jsme evropské poháry. Nejlepší část mojí kariéry. Když jsem se pak vrátil zpátky do Liberce, už jsme na to bohužel nenavázali. Sice jsme jednu sezonu hráli Evropu, ale byl covid a bylo to takové zvláštní. Na ty začátky ve Slovanu ale vzpomínám nejradši.
Vyzdvihl byste z těch 200 ligových zápasů za Liberec nějaký konkrétní?
V titulové sezoně jsme hráli rozhodující utkání s Plzní, sice jsme nevyhráli, ale stali jsme se mistry. To pro mě byl asi psychicky nejtěžší zápas v kariéře. Samozřejmě vzpomínám na vítězná pohárová utkání v Udine nebo Estorilu. Nejde jen o zápasy, ale i o zážitky mimo fotbal. Slovan byl jedna velká rodina, vždycky jsme tady udělali fantastickou partu a já to v kabině miloval. Tohle mi bude chybět nejvíc.
Máte v plánu pokračovat v hraní fotbalu alespoň na amatérské úrovni?
Abych pravdu řekl, kamarádi mě pořád přemlouvají. Momentálně nevím. Určitě by to nebylo na celou sezonu, maximálně bych si šel zahrát pár zápasů. Teď se musím domluvit s doktory, co s tím kolenem. Potřebuju fungovat, jít si zahrát hokej a chodit běhat, aby ze mě nebyla kulička.
Chystáte nějaký rozlučkový zápas?
Nad tím jsem zatím nepřemýšlel. Spousta lidí mi říká, ať něco udělám. Nabízí se to v Liberci, přemlouvají mě i u nás v Náměšti, kde jsem vyrůstal a kde mě táta naučil hrát fotbal. Možností je víc a uvidíme.
Měl jste po posledním zápase kariéry v kabině nějaký proslov?
Ano. Je to takové klišé, ale řekl jsem klukům, že kariéra strašně rychle uteče, je to prostě mžik. Nedávno jsem do Liberce přišel, a teď to všechno končí. Řekl jsem jim, že šancí nebudou mít zas tolik, a když nějaká přijde, musí ji chytit za pačesy, protože jednou třeba budou chtít hrát, a už to nepůjde.
