Jenže v Liberci, třetím týmu ligy, kytara do kabiny patří. K tanci a poslechu spoluhráčům hrají Zdeněk Folprecht a Matěj Pulkrab – a pohodový rytmus se jim na jaře daří přenášet i na hřiště. Liberec je třetí a Pulkrab za pět utkání stihl sedm gólů.
„Asi bychom hráli, i kdyby se nám nedařilo – o to víc se člověk potřebuje odreagovat,“ líčí Folprecht. „A tady v Liberci je v kabině pohoda vlastně pořád. Kytara je oblíbená a kluci si od nás písničky žádají.“
Tak povězte: kdo z vás je lepší kytarista?
Folprecht: Nechci znít namyšleně, ale asi já. Začal jsem před sedmi roky, Matěj hraje dva. Byl bych ostuda, kdybych nebyl o trochu lepší.
Pulkrab: Já dostal kytaru někdy v patnácti, to byl takový boom kolem Tomáše Kluse. Nešlo mi to, vykašlal jsem se na to. Pak se na ní čtyři roky prášilo, asi do devatenácti.
A potom?
Pulkrab: Když jsem hostoval v Liberci poprvé a někam se šlo, Folpi vždycky vytáhl kytaru a hrál. Mě muzika baví, kytaru jsem měl doma, tak jsem si jí přivezl a začal to zkoušet.
Sám?
Pulkrab: Úplně. Jen jsem se ptal na tipy, na koho se kouknout, od koho něco odkoukat. Vlastně jsem se všechno naučil přes YouTube.
Folprecht: Já taky. Nikdy jsem neměl žádnou hodinu s učitelem.
A teď hrajete spoluhráčům pravidelně. Člověk by nečekal, že v dnešní době bude mít kytara ve fotbalové kabině úspěch.
Folprecht: Je fakt, že lidi se často diví. Nejsou zvyklí, že by fotbalisti hráli na kytaru. Většina z nich ale ocení, že se vedle sportovní kariéry dokážete naučit i něco jiného.
Pulkrab: Já už vozím kytaru pořád v autě. Když zajdu za kamarády, hned jim můžu začít brnkat.
Co jste uměli zahrát jako první?
Folprecht: Je hezké, když někdo dokáže zahrát Nirvanu, ale začínáte samozřejmě s country: Montgomery, Stánky a podobně.
Pulkrab: A ono to trochu trvá i teď: můžete zahrát skvělý riff, ale větší úspěch bude mít u spoluhráčů Michal Tučný.
Folprecht: Složitější věci si můžete zabrnkat doma. Ale když dáte v hospodě Kdyby tady byla taková panenka, tak je úspěch zaručený.
Skládáte sami?
Pulkrab: Já občas mám takovou náladu, že hraju dokola akordy, přítelkyně mi něco říká a já jí písničkou odpovídám. Někdy už z toho má asi trochu nervy.
Folprecht: Já měl asi před pěti lety dvě písničky, které měly melodii, refrén... Ale hrál jsem je jen mámě, té se líbí všechno. Pak mi zůstaly v šuplíku, možná už ani tam nejsou.
Takže kapelu jste nikdy nechtěli?
Folprecht: Možná někdy po kariéře. Vím, že nějaká kapela objíždí fesťáky a jmenují se Zpívající právníci. My bychom potřebovali sehnat bubeníka, pak by to šlo.
Petr Čech hraje na bicí slušně...
Folprecht: Taky jsme to u vedení nadhodili, že by se nám hodil... Ale zatím to nevyšlo.
Nelákalo vás někdy zkusit štěstí v talentové soutěži?
Folprecht: Napadlo mě to, ale jen teoreticky. Kdybych nehrál vrcholově fotbal, možná bych to zkusil. Ani bych neměl ambice to vyhrát, ale hrozně by mě zajímalo, jestli bych prošel přes první casting. Jak začala nová Superstar, koukáme s přítelkyní a vždycky říkám: „To jsem lepší než tenhle, ne?“ A ona: „No, to nejsi!“ Ale je jasné, že s fotbalem by to nešlo dohromady.
Pulkrab: Mě by to nelákalo. Možná dřív, ale teď už mám radši underground. Nelíbí se mi komerce, čančání, dělání hvězd.
Folprecht: Proto Pulky odmítá hrát Kryštofy.
Zdeňku, vy nemáte nic, co byste nechtěl hrát?
Pulkrab: Kdepak, ten je prodejnej.
Folprecht: (smích) Ani ne. Nikdo mi nevadí, nemám vyhraněný vkus. I kdyby se mi od kapely, kterou moc nemusím, líbila nějaká písnička, tak jí zahraju.
Pulkrab: Sám si člověk může hrát, co chce, ale když jsou okolo ostatní kluci, tak vždycky záleží na poptávce.
Po čem je poptávka největší?
Pulkrab: Svařák?
Folprecht: Jo, ten je hodně úspěšný. Pak Slavíci z Madridu, to se dobře zpívá. Prostě písničky, co mají tři akordy a řve se u nich.
Pulkrab: A anglicky dáváme Red Hot Chili Peppers.
Folprecht: Otherside, ta je žádaná.
Máte mezi kytaristy nějaký idol?
Folprecht: To asi ne. Mě inspiroval Tomáš Klus, o kterém mi řekla ségra. Já ho ani neznal, ale ona mi přinesla od něj asi tři písničky a zalíbilo se mi to. On byl jeden z impulzů, proč jsem na kytaru začal hrát.
Pulkrab: Já jsem žádný vzor nikdy neměl. Ale je fakt, že jsem taky začal hrát v době, kdy frčel Tomáš Klus.
Jak často to na kytaru v kabině rozbalíte?
Pulkrab: Skoro každý den.
Folprecht: Náš kustod jí má taky, ta je pořád k dispozici. Mezi tréninky nebo ráno před začátkem vždycky něco hrajeme.
Pulkrab: Ukážeme si, co jsme se nového naučili.
Trenérům to nikdy nevadilo?
Pulkrab: Spíš naopak.
Folprecht: Musíme to umět odhadnout. Kdyby se prohrál zápas 0:3 a druhý den si v kabině dva kluci drnkali na kytaru, tak to bude asi divné. Ale to my neděláme, takže v pohodě.
Je v kabině někdo, komu se váš styl nelíbí? Kdo má radši jinou hudbu?
Folprecht: Možná jo, ale nikdo to nedává najevo. V kabině si třeba někdo i řekne, že by radši slyšel něco jiného, ale když máme nějakou společnou akci, líbí se to každému. Dokonce to i vyžadují.
I v Ázerbájdžánu, kde jste loni z Liberce hostoval?
Folprecht: Tam jsem v kabině nehrál. Kytaru jsem si tam koupil a měl jí doma i na báze, kde byl se mnou na pokoji spoluhráč Pavel Dreksa, občas si mě přišel poslechnout masér, kterému se to líbilo. Ale v kabině ne.
Zato jste si tam zahrál v rozhlasovém pořadu.
Folprecht: Šel jsem na klasický rozhovor v angličtině a moderátoři říkali, že mě viděli na instagramu, jak hraju. Prý se na mě připravili, tak vytáhli kytaru... V Česku mi pak pár lidí říkalo, jestli jsem se tam sám takhle nominoval a šel tam s kytarou. Ale to vůbec, opravdu jsem to nečekal. Ptali se, jestli zahraju... A kdo mě zná, ten ví, že mě nijak extra nutit nemusí.
Troufli byste si zahrát s kapelou? Jako Tomáš Rosický s Třemi sestrami?
Pulkrab: Musel bych si být hodně jistý. Nechtěl bych tam být za šumaře. Nějaké písničky mám dobře naučené, jen je otázka, jestli by si mě ty kapely vytáhly... Ale asi nejradši bych si zahrál se Závišem.
Folprecht: To bys byl možná lepší než on. (smích)
Pulkrab: Kdyby to ke konci koncertu přehnal, třeba bych ho zastoupil.
Liberec - TepliceSledujte od 18.00 online |
A vy, Zdeňku?
Folprecht: Můj budoucí tchán má kapelu, hrají na Trutnovsku na zábavách a fesťácích. S nimi jsem už párkrát jednu dvě písničky zahrál. A v lednu jsem se přidal ke kapele na plese Slovanu. Ale člověk si musí být fakt jistý.
Pomáhá vám hudba k odreagování od fotbalu? Vypnete, zapomenete na stres?
Pulkrab: Jasně. Navíc přítelkyně miluje, když hraju. Sedneme si, kouká na mě, je to krásné a člověk nemusí myslet na nic jiného.
Folprecht: Podle mě je kytara ideální hobby k vrcholovému sportu. Pro mě je to lepší než přijít domů a hrát na PlayStationu. Radši si zabrnkám než čumět do obrazovky.
Pulkrab: Pro mě je to i nový obzor. A něco, v čem se člověk může pořád zlepšovat.
K tomu je potřeba investovat do vybavení, že?
Folprecht: Já jsem se učil na kytaru, kterou si táta kupoval, když šel na vojnu – to jsem ještě ani nebyl na světě. Až když mě to chytlo, koupil jsem si pěknou novou.
Pulkrab: Já jsem první dostal od Ježíška... Na tu jsem hrál asi půl roku, nad ní jsem se rozčiloval a měl první záchvaty vzteku. Až když jsem zahrál první písničku, chytlo mě to víc a koupil jsem si kvalitnější. Stála nějaké peníze, ale vydrží.
Folprecht: A pořád je to levnější hobby než třeba jachting.
Je dřina naučit se hrát?
Folprecht: Kdo to někdy zkusil, musí uznat, že je to dost velká dřina.
Pulkrab: Hlavně první rok.
Folprecht: Dost lidí to odradí. Když jsem v patnácti někoho viděl hrát na kytaru, říkal jsem si: no dobrý, umí to. Ale až když se to člověk učí sám, zjistí, kolik je za tím práce.
Pulkrab: Navíc se učíte vlastně pořád. Z fotbalu máme nějakou vůli, jsme zvyklí makat, když něco opravdu chceme. V tomhle je to asi jednodušší, že nás neodradí třeba to, že nás na začátku bolely prsty.
Ano?
Pulkrab: První měsíc se dá hrát tak pět minut denně. Pořád máte mozoly.
Folprecht: Ale pak ztvrdnou a přestanete to cítit. Podle rukou hned poznáte, kdo hraje na kytaru.
Naštve vás víc, když vám něco nejde na kytaru, nebo když něco pokazíte na hřišti?
Pulkrab: Na hřišti jsem ještě celkem kliďas. Fotbal je týmový sport, takže když vás něco vykolejí, odnesou to i ostatní. Ale když jsem hrál tenis, třískal jsem raketou a třepal se, jak jsem byl nervní. U kytary je to podobné – křeče do prstů, nejde to... Až když to po třech čtyřech měsících poprvé zaznělo, byl to krásný pocit. Viděl jsem, že se zlepšuju.
Folprecht: Já jsem pohodář, ale je fakt, že zrovna tenis prožívám mnohem víc než fotbal. Přitom hraju třeba jen o večeři s kamarádem.
Pulkrab: Přesně! Já si taky o sobě nemyslím, že jsem nervák, teď už většinu věcí neřeším, jsem klidnější. Ale dvě věci mě vytočí pořád: tenis a PlayStation. Ten už radši nehraju, to bych asi dostal infarkt.
Díky tomu, že jste se zklidnil, teď dáváte gól za gólem?
Pulkrab: Poslední dva roky jsem měl hodně hektické. Ale člověk se zklidní, přestane si některé věci brát. Asi je to věkem.
Folprecht: No to jo, vždyť už ti je dvacet!
Pulkrab: Už neřeším blbosti. Člověk zažije některé situace několikrát, napoprvé ho rozhodí, pak už ne. Místo abych se nervoval, řeknu si: Co změním, když se naštvu? Radši si jdu zahrát na kytaru. Možná, že kdyby na ni hrálo víc lidí, bude klid.
Budete od léta hrát a zpívat spoluhráčům ve Spartě? Střelce asi bude potřebovat.
Pulkrab: Hostování mám do konce sezony, takže je to asi dané. Budu se hlásit na začátku přípravy, uvidíme, co bude pak. To nezáleží na mně, ale na Spartě.
A co někdy oslavit gól brnkáním na kytaru, jak to kdysi udělal Pavel Horváth? Napadlo vás to?
Folprecht: To mě nenapadlo.
Pulkrab: Mě jo... Ale v poslední době mám v sobě při gólech tolik emocí, že je ani tolik neslavím, neplánuju. Dřív jsem napodoboval boxera, to jsem zopakoval asi třikrát. Třeba zase tahle oslava brzy přijde na řadu.
