„Pro mě to byla šokující, nepředstavitelná zpráva,“ nechápe jedenapadesátiletý trenér. „Poslední měsíce jsme byli v ještě intenzivnějším kontaktu než dřív, Pavel byl i na našem zápase proti Viktorce Žižkov a byli jsme předběžně domluvení, že by do realizačního týmu Frýdku nastoupil jako fitness trenér. Udělal si veškeré zkoušky, příští týden měl absolvovat stáž v Bayernu Mnichov... Je to šok.“
Necítil jste z rozhovorů s ním, že řeší vážné problémy?
Znám ho od osmnácti let a po celou jeho kariéru jsme byli neustále v kontaktu, ať už osobně, nebo po telefonu. Svěřoval se mi se vším, v posledních měsících a týdnech i s tím, že má osobní problémy. Jestli jsem tomu správně rozuměl, po narození dcerky se změnilo chování partnerky vůči Pavlovi. Ale z jeho hlasu a vyjadřování jsem nedokázal odhadnout, že jsou ty problémy až tak velké.
Jak jste ho poznal?
V osmnácti letech jasně věděl, že chce udělat kariéru a hrát velký fotbal. I jeho spoluhráči by vám potvrdili, že si za tím tvrdě šel.
Takže platí, že byl hecíř, bojovník?
Já si právě myslím, že Pavel byl hodně uzavřený člověk, zároveň dost tvrdý vůči sobě. Nebylo moc lidí, kterým by se dokázal svěřit. To mohla být jedna z příčin toho, co se stalo. Kdyby byl otevřenější, možná se tomu všemu dalo zabránit.
Měli jste k sobě hodně blízko?
Byl to vztah trenéra vůči hráči, ale postupně jsme si k sobě našli cestu. Po celou jeho kariéru jsme byli ve styku, ptal se mě na názor, chtěl poradit, když se rozhodoval o přestupu nebo měl ve fotbale nějaký problém. Byl jsem asi jeden z mála lidí, kterým se dokázal svěřit s osobními potížemi.
Čím to, že si k vám našel cestu?
Nevím, nějak jsem si získal jeho důvěru. Byl jsem na startu jeho kariéry, i když se v Děčíně moc dlouho nezdržel a svými výkony na sebe rychle upozornil. Po roce odešel do Blšan, pak se jeho kariéra rozvíjela dál a trvala do devětatřiceti, kdy končil v Locarnu.
Naposledy ještě pomáhal Velké Bíteši, kam dojížděl přes 500 kilometrů z německého Magdeburgu...
Mám tam kamaráda trenéra, bavil jsem se s ním o tom a ani on neviděl nějaký velký problém. Necítil, že by to mělo skončit takovou tragédií. Pavel byl naopak rád, že si mohl ještě zahrát. Šel jenom pomoct, prodloužit si kariéru. Navíc má rodinu v Praze, maminku a dvě sestry, po cestě se za nimi vždycky stavil a pak pokračoval. Nebylo to tak, že by byl v Bíteši od pondělka do neděle, udržoval se sám. Hlavní bylo, že jezdil na zápasy, takže dojíždění pro něj nebylo tak hrozné.
Neměl jste pocit, že ho po konci profesionální kariéry potkala prázdnota?
To ne, ale fotbalu obětoval opravdu moc a některé věci tím pádem neviděl. Když končil, možná na to nebyl úplně připravený. Fotbalu strašně moc obětoval, možná víc než ostatní. Z toho důvodu se po skončení kariéry vlastně teprve učil žít v osobním životě. Ale měl to v hlavě srovnané, chtěl se dál věnovat fotbalu, proto si dělal kurzy, měl certifikát fitness trenéra. Byli jsme domluvení, že u nás nastoupí, takže po téhle stránce to měl vyřešené. V pondělí nebo v neděli měl ještě vyrazit na tu stáž do Bayernu... Ale bohužel. Co se stalo, je obrovská tragédie.
