Ten po loňském příchodu zvládl odehrát jen čtyři ligové zápasy, do dalších už jej nepustilo zraněné koleno. „Na vyšetření se ukázalo, že vaz mi drží jen na nějakých 30 procent, a po dohodě s doktory jsem šel na plastiku. Byla už druhá, i proto byla rekonvalescence tak dlouhá,“ přibližuje Kaščák.
Nakonec musel vytrpět skoro rok bez fotbalu. „První dva měsíce byly o ničem, ani psychicky to nebyl žádný šlágr. Jak jsem začal běhat a chodit do posilky, tak to začalo trochu ubíhat, ale i tak to nebylo nic příjemného. Člověk sedí na tribuně a říká si, že by měl být na hřišti, ale zároveň ví, že zdraví má jen jedno.“
Nejbližším souputníkem 32letého hráče byl Pavel Mezlík, kterého pro změnu mučil zničený kotník. „V posilovně a s kondičním trenérem jsme toho prožili opravdu hodně. Důležité je udržet si pozitivní myšlení, ale Mezla na tom byl hůř než já, protože pořádně nevěděl, co s kotníkem má,“ popisuje Kaščák.
S ním se původně počítalo už pro závěr jarní části, i ten ovšem nakonec sledoval pouze jako divák. „S trenéry jsme se domluvili, že nebudeme riskovat. Nemělo by to ani smysl, protože kluci hráli výborně a nebylo třeba do toho zasahovat. Jsem rád, že mi trenéři vyšli vstříc, díky tomu jsem získal další měsíc a půl, abych se dal do kupy,“ vysvětluje muž, od něhož si Zbrojovka hodně slibovala.
A vlastně pořád slibuje. „S mančaftem jsem začal trénovat v květnu, ale ze začátku na mě ještě kluci v soubojích brali ohled. Naplno jsem do toho šel čtrnáct dní před dovolenou.“
Minulou neděli si pak v Líšni konečně zahrál i zápas. „Byl jsem hlavně rád, že jsem to přežil ve zdraví,“ konstatuje Kaščák, kterého nyní čeká začlenění do brněnské sestavy. „Tříbekovku jsem nikdy nehrál, musím si na to zvyknout. Ale máme na to dost času.“
