Když se v roce 2006 v roli brankářské jedničky výrazně podílel na mistrovském titulu fotbalistů Liberce, ve 28 zápasech udržel 14x čisté konto. Od sezony 2024/25 je Marek Čech trenérem gólmanů v Jablonci a jeho svěřenci Hanuš a v posledních utkáních i Mihelak drží v první lize pokud jde o vychytané nuly podobnou procentuální úspěšnost: gól neinkasovali ve 28 utkáních z 57.
„Pro nás jako brankářský úsek je to super vizitka. Určitě na tom nějaký podíl asi mít musím, ale nechci se pouštět do nějakých hypotéz, kdo na tom má jakou zásluhu. Prostě se snažím připravit naše gólmany, jak nejlíp umím, a to, že z toho zatím vychází tolik nul, je jenom dobře pro ně a hlavně pro celý tým,“ tvrdí 49letý Marek Čech, trenér gólmanů ve fotbalovém Jablonci.
Zakládáte si na tom, kolikrát vaši svěřenci vychytají nulu?
Vždycky je fajn, když se v zápase udrží vzadu nula. Fanoušci sice chtějí vidět góly, ale brankáři a jejich trenéři jsou rádi. Já to ale spíš vnímám jako takový nějaký hezký bonus, protože prioritně chci celkový úspěch týmu, aby se dařilo, abychom byli tabulce co nejvýš a byli schopni vyhrávat. Takže ty nuly nejsou pro mě až tak stěžejní, ale když je jich pak pořád víc a víc, tak je to příjemné a o nějaké práci v přípravě to svědčí. Určitě mám ale raději výhru 5:3 než remízu 0:0. Jsme rádi, že se nám daří ty nuly držet, ale nelítáme kvůli tomu v oblacích.
Každopádně Jablonec má v této sezoně nulu vzadu ve více než padesáti procentech ligových zápasů, což se cení. Čemu to přičítáte?
Bývá to tak, že dobrý gólman za blbou obranou sem tam něco zachrání, nějaký zápas může třeba být jakoby jen jeho, ale z dlouhodobého hlediska to samozřejmě vůbec nejde. Ty nuly jsou proto logickým vyústěním obranné součinnosti celého týmu, a stejně jako gólman na nich mají podíl hráči před ním, kteří výborně brání, hlídají si standardky a nepouštějí soupeře do velkého množství střel a šancí.
Před sezonou 2024/25 jste přešel spolu s hlavním trenérem Kozlem a dalšími členy realizačního týmu z Liberce k rivalovi do Jablonce. Byly tehdy pro vás i jiné možnosti, nebo jste byli na další spolupráci domluvení napevno?
Tehdy už někdy v únoru trenér Kozel zjistil, že v Liberci bude končit a řekli jsme si, že do dalšího jakéhokoliv angažmá půjdu určitě s ním. Myslím, že si pracovně vyhovujeme, takže rozhodování bylo celkem jednoduché, zvlášť po těch změnách, které se v Liberci v té době udály.
V minulé sezoně po vašem nástupu do Jablonce do pozice trenéra brankářů vychytal Jan Hanuš úctyhodných šestnáct nul, přitom v předchozích ročnících bylo jeho maximem čistých kont osm. Jak se vám povedlo už velmi zkušeného gólmana takhle ‚oživit‘?
Já si myslím, že to je spíš otázka na něj... Jednoznačně to v něm ale být muselo, protože kvalitu určitě má. Kdyby ji neměl, tak šestnáct nul v sezoně odchytat nemůže, to by bylo nereálné. Takže do jaké míry mu začaly sedět moje metody, to bych asi nechtěl úplně rozebírat, ale každopádně nějaké změny v přípravě určitě nastaly a sedlo si to z obou stran. Když se ho někdy v polovině sezony ptal trenér Kozel, kolik měl nejvíc nul, tak mu Honza odpověděl, že osm, a trenér se jen zasmál a řekl mu, no vidíš, to už máš teď.
Jablonecký brankář Jan Hanuš zasahuje.
Jak tedy hodnotíte svého svěřence Hanuše?
Hlavně si cením jeho celkové a stabilní výkonnosti, minulá sezona pro něj byla v jeho věku úplně fantastická. Nikdo se samozřejmě nevyvaruje nějakého výpadku, ale on se s tím vždycky vyrovnal. Vážím si na něm toho, že i když ta minulá sezona byla úspěšná asi až nad očekávání, tak on se s tím absolutně neuspokojil a ve svých výkonech pokračoval dál i v novém ročníku. Byl zase oporou, sbíral nuly a tým se na něj zase mohl až do jeho zranění v prvním jarním zápase doma s Teplicemi spolehnout.
Jak vlastně vypadá trénink gólmanů, jste hodně oddělení od zbytku týmu?
Vzhledem k tomu, že v poslední době je pro gólmany hra nohama velice důležitá, tak se často zapojují i do nějakých cvičení s hráči. Ta pozice brankáře je ale tak strašně specifická, že děláme naprosto speciální cviky a jsme po většinu času už od rozcvičky mimo tým.
Zmínil jste hru nohama, ta se u brankářů mohutně rozvinula, jak se ní srovnal třeba už sedmatřicetiletý Hanuš?
Když začínal, tak bylo hlavní kopnout míč co nejdál do bezpečí a když se náhodou povedlo tím výkopem někoho najít, tak to bylo fajn. Dneska samozřejmě spěje doba úplně někam jinam. A třeba zrovna Honza dokazuje, že je schopen naučit se novou věc, kterou třeba předtím až tak neovládal. Jsem proto moc rád, že se dokázal adaptovat na změnu systému. Tu hru nohama zlepšil až abnormálně, dokázal se přizpůsobit a pomáhá tomu, že máme fotbal založený na konstruktivní rozehře už odzadu a ne jen na odkopávání balonů.
Jak se pracuje s brankáři číslo dvě, kteří jsou kvalitní, ale na šanci často čekají marně? Je potřeba, aby gólmani v týmu byli kamarádi?
Já jsem ve své kariéře zažil různé formy toho vztahu, ale myslím, že je to o šéfovi, který tomu dává směr. Já po brankářích v týmu vyloženě nechci, aby byli nejlepší kámoši a navštěvovali se v soukromí, ale musí tam jednoznačně být vzájemný respekt a kolektivní snaha dosáhnout úspěchu, i když zrovna jeden z nich nechytá. Prostě v zájmu brankáře číslo dvě musí být, aby makal, dřel a byl na moment, kdy dostane šanci, dost připravený. Někdo to nese líp, někdo hůř, pro dvojku není úplně lehké udržet motivaci. A právě Klemen Mihelak nám ukázal už v loňské sezoně, kdy chytal jen pohárové zápasy, že kvalitu, i tu mentální, má.
To ukázal v nestandardní situaci, kdy musel v úvodním domácím jarním zápase proti Teplicím naskočit v závěru vyhroceného duelu místo zraněného Hanuše...
...když jsem mu řekl, ať se okamžitě převlékne a na nic nečeká, tak se tvářil klidně. Ale postupně mu asi v hlavě začaly rotovat nějaké nuance toho, co ho v prvním ligovém startu za Jablonec čeká, to by asi nebylo příjemné pro nikoho. Vedli jsme sice 1:0, ale jinak šlo v tom závěru všechno proti nám. Byli jsme po vyloučení v deseti, zranil se první gólman, ale on to zvládl a byli jsme rádi, že jsme to v této krizové chvíli dotáhli k vítězství. Klemen pak udržel nulu i v dalších dvou ligových zápasech, předvedl jisté a kvalitní výkony a ukázal, že je konkurenceschopný. To je pro nás i pro něj důležité.
Jak vypadá taktická brankářská příprava před zápasem?
Řešíme herní projev soupeře, jakými způsoby se nejčastěji dostává do šestnáctky, do zakončení, jestli má hráče na dlouhé auty. Podle toho pak volíme týdenní cyklus, aby byl gólman co nejvíce připravený na situace, které by se mohly nejčastěji opakovat. Jako příklad třeba uvedu Ostravu, která svého času měla dva urostlé obrovské hroťáky a sypala do vápna jeden centr za druhým, tak přesně to jsme se snažili s brankáři natrénovat. Prostě stejně jako se připravuje tým v poli na hru soupeře, tak stejně se musí připravovat i gólman.
Vraťme se od jablonecké trenérské současnosti k vaší brankářské kariéře v Liberci. V sezoně 2005/06 jste v dresu Slovanu oslavil mistrovský titul a vy jste ve 28 zápasech vychytal 14 nul. Jak na to vzpomínáte?
To byla fantazie. Před tou sezonou odešel trenér Griga do Sparty, skončilo šest nebo sedm hráčů základní sestavy a my, co jsme tady zbyli, jsme pro mě dodneška záhadným způsobem vedli pod vedením kouče Lavičky tabulku od prvního kola až do konce. Byla to neskutečná jízda. Ten tým měl i po těch odchodech obrovskou kvalitu na všech postech, ustálila se sestava, všechno do sebe zapadlo a už dvě kola před koncem jsme doma po remíze s Mostem zaslouženě oslavili titul. Já jsem chytal ve všech zápasech, až v posledních dvou mě nahradil Zbyňa Hauzr.
Marek Čech v akci v dresu Liberce, s nímž v roce 2006 oslavil mistrovský titul.
Po několika následných letech v ruské lize jste se vrátil do Česka, byl jste v Plzni a ve Spartě, jaké to byly štace?
V Plzni byla skvělá, protože jsem kromě ligových zápasů odchytal i sedm utkání v Lize mistrů. Ve Spartě jsem pak byl dvojka za Tomášem Vaclíkem, on chytal výborně a neměl jsem se přes něj jak dostat. Nicméně jsem rád, že jsem to tam zažil, protože jsme získali český double a to bylo úchvatné.
A poté přišlo angažmá v exotické Indii...
...to už jsem víceméně končil kariéru, ale agent mi nabídl možnost jít tam na tři čtyři měsíce do nově vznikající profesionální ligy. Draftoval mě klub Delhi Dynamos, ale nakonec tam přišel holandský trenér, který si s sebou přivedl svého gólmana a já brzy zjistil, že chytat nebudu. Tak jsem se už pomalu začal věnovat dráze trenéra brankářů, za tři a půl měsíce jsem se zase vrátil do Česka, začal se naplno věnovat trenéřině a postupně jsem se přes Liberec dostal do Jablonce.
Letos vám bude padesát, máte nějaké trenérské plány do budoucna?
To úplně ne. Mým největším cílem je každodenně připravit co nejlépe moje gólmany na nejbližší mistrovský zápas. A samozřejmě mám velké přání oslavit s Jabloncem co největší úspěch a postoupit do nějaké evropské soutěže. Myslím si, že za tu dosavadní sezonu a půl bychom si to všichni v klubu zasloužili.
