Zjistil, že fotbalem dělá radost jen ostatním. Sobě ne. Že zápas, který je pro každého fotbalistu odměnou za tréninkové martyrium, pro něj znamená stres. Bál se, že udělá chybu, zklame své blízké a v novinách schytá kritiku.
Poslední ligový start si připsal v srpnu 2020. Pryč jsou doby, kdy ve Slovanu Liberec nosil kapitánskou pásku, mihl se ve Slavii i v reprezentaci. A ve francouzské lize bránil Ángela Di Maríu či Falcaa.
Až nyní je spokojený, byť jeho den začíná před šestou ranní a končí pozdě večer.
V posilovně Prisma Institut, kterou v létě otevřel na pražském Smíchově, má napilno. Odveze ručníky do prádelny, pak zamíří na recepci. Jakmile ho vystřídá manželka, přesune se v roli trenéra k jednomu ze strojů. A po večerech vymýšlí tréninkové plány, newslettery, vyřizuje faktury.
Ale neremcá, ba naopak.
Mrzí mě, že jsem ve Slavii nedostal větší důvěru. Jeden nepovedený zápas – a uklidili mě bokem. Byl jsem první na ráně. Na toto angažmá tedy nemám moc dobré vzpomínky.
