Rozjetí slávisté při svých energických výkonech rozdávají nejen gólové příděly, ale taky spokojené úsměvy, bojovná slova i gesta mistrů. „Musíme sami sobě potvrdit, že jsme pořád šampioni. Že jsme pořád nejlepší tým v lize,“ pronesl kapitán Nicolae Stanciu do klubové kamery, když skončil nedělní koncert proti Jablonci.
Po lehce rozháraném období, v němž úřadující mistři kromě jiného přetrhli svoji historickou šňůru v neporazitelnosti, jsou slávisté zpátky v laufu. Mají nejlepší útok i nejlepší obranu, v novém brankáři Mandousovi našli neprůstřelnou zeď. Doma neprohráli už 57 zápasů za sebou, konkrétně od srpna 2018.
Jestli Slavia svoji jízdu za čtvrtým titulem v řadě dotáhne, pak se k němu v pozdním podzimu právě odrazila. Přesně v polovině základní části vede tabulku o tři body. Přitom ještě po 12. kole ztráceli slávisté na nejvyšší příčku čtyři body. „Vím, že je to klišé, ale mně bude tabulka zajímat až na konci,“ pravil trenér Jindřich Trpišovský.
Má recht, hotovo zdaleka není a nejspíš ještě dlouho nebude. Proč? Protože stejně dobrou formu jako slávisté, ne-li dokonce lepší, si drží nadšená letka ze Slovácka. Základní část napoví, pak se ještě tabulka rozdělí na tři části, ve kterých se rozhodne o konečném umístění.
Po patnácti kolech se redakce MF DNES a iDNES.cz rozhodla vybrat pět podzimních nej. Nejsou to jen samé příjemné příběhy.
Nejžhavější Utržený vagon a ti druzí
Nemá to ten chlapec jednoduché. Před rokem obletěl Evropu jeho úchvatný gól proti Nice, pak se trefil v derby proti Spartě a letos už stihl sedm branek v lize. Od loňského léta, kdy v Edenu podepsal smlouvu, odehrál v sešívaném dresu už 65 zápasů, ale jen jednou na celých 90 minut - v poháru proti třetiligovým Karlovým Varům.
Ondřej Lingr se může přetrhnout. Když jde ze hřiště, pokaždé z něj crčí pot, ale zatím střídá roli žolíka z lavičky s prvním střídaným hráčem. A ono to možná pro Slavii není na škodu. Třeba i tím, že na trávníku nemusí dřít celý zápas, šetří energii na důležité momenty.
Naposledy v neděli proti Jablonci. Odehrál půlhodinu, ale stejně stihl dvěma trefami rozšířit nevídanou bilanci z posledních tří ligových duelů: 164 minut, pět gólů!
„Jakmile jde z lavičky, je jako utržený vagon. Zato když ho nasadíme od začátku, gól nedá,“ rýpl si s úsměvem trenér Jindřich Trpišovský. I tak se s Lingrem musí počítat - nejen do boje ostřeleckou korunu, ale třeba i do širšího reprezentačního kádru.
Také v tomhle ohledu drží Slavia hlavní trumfy. Mezi elitními střelci má tři jména, a to se ještě zcela neprobudil kanón Krmenčík.
Nejšťastnější Kde je váš limit, mistře Svědíku?
Tentokrát nebyl zasmušilý, nehledal u hráčů chyby. Konečně mu lehce cukaly koutky. Pod kšiltovkou, jež se stala jeho poznávacím znamením, nedokázal trenér Martin Svědík zakrýt, jak je mu příjemně. Vlastně co by taky skrýval, když během tří let stvořil fotbalový stroj, na který je radost pohledět. Naposledy Svědíkovi hoši zadupali Spartu 4:0.
Slovácko je v takovém rozpoložení, že klidně může útočit na historický titul. Doma vyhrálo všech sedm zápasů, v neděli dokonce po sedmi letech hlásilo, že je vyprodáno. Odhodlaní hráči šlapou, drží se pouhé tři body za Slavií a ještě postoupili do čtvrtfinále národního poháru.
Vyvážené jsou všechny řady. Spolehnout se můžete prakticky na každý dílek ze Svědíkovy mozaiky. Od hbitého brankáře Nguyena přes středové čističe Havlíka se Sadílkem nebo veterány Petrželu, Kadlece a Kalabišku až po vysokánského žolíka Ciciliu. Sladěný tým nemá vadu. Hraje nadšeně i pozorně, chytře i důrazně, má naučené šablony, které vpředu využívá gólový bijec Jurečka.
„Sice se mluví o tom, že můžeme hrát o titul, ale já to beru jako výkřiky do tmy,“ tvrdí Svědík.
Ne ne, tentokrát se pletete, trenére. Slovácko na to má.
Nejrozpornější 4+6! Na superhvězdu pořád málo
Jak mu chcete něco vyčítat? Odehrál čtrnáct zápasů, soupeřům šoupnul čtyři góly a přidal šest asistencí. To je snad v devatenácti málo? Není, nemůže být, ale... Taky máte dojem, že by měl být Adam Hložek vidět ještě víc?
Sparťanský zázrak se pomalu zaškatulkoval do nevděčné role.
Není to tak dávno, co na tréninky jezdil tramvají a při rozhovorech stydlivě klopil oči, přitom teď už se po něm druhou sezonu chce, aby tým táhl a strhával ostatní, když se jim nedaří.
Jenže ani Hložek není superman, který by jako teenager odehrál celou sezonu bez výkyvů. Zvlášť když najednou nemá místo na hrotu, ale pod ním. Od Hložka se chce, aby kromě gólů také tvořil a vymýšlel, navíc poctivě bránil.
Do koncovky se zpravidla dostává až z druhé vlny. Proti slabším soupeřům účinná taktika, v těžších zápasech však zatím většinou nefunkční. Jako v neděli na Slovácku, kde Hložek zůstával utopený ve středu hřiště.
Škoda pro Spartu, škoda pro něj. Ale věřte, že se zase rozjede - ve zbytku sezony si klidně může říct o velký přestup, o kterém se spekuluje. Otázka je, jestli ho mezitím Sparta správně využije. Ideální to pořád není.
Nejpodivnější Proč nefungují rady pana Rady
Nejhorší jablonecký výsledek od dubna 1997. To se samozřejmě může stát, že mužstvo narazí na den blbec, zahraje nedůstojně a od nepolapitelných slávistů dostane nafackováno 5:0. Jenže trenér Petr Rada dobře ví, že tady něco drhne dlouhodobě. Jeho tým ztratil elán a drajv. Jako by došel k podivnému přesvědčení, že se fotbal hraje na umělecký dojem, že se nemusí makat na krev.
„Tahle půlsezona maže všechno, co jsme za poslední roky udělali,“ řekl Rada upřímně.
Osm ligových zápasů v řadě bez vítězství, pád na ostudnou třináctou příčku a velmi reálná obava, že Jablonec po základní části sklouzne do nejhorší skupiny, v níž se bude bojovat jen o záchranu. Jak je to možné? Kam se poděla severočeská verva?
Mocný boss Pelta musí být na prášky, že jeho milovaný klub nevyhrál ani jeden z osmi venkovních duelů. A to příšerné skóre - 3:21!
Nejbizarnější na tom je, že v Konferenční lize se Jablonec čestně drží. Pokud ve čtvrtek dokáže doma porazit Alkmaar, důrazně si řekne o postup. Jenže v tuzemské soutěži je to bída. Hráči se můžou utěšovat jen tím, že nedělní výbuch v Edenu byl nárazem na dno. Ale co když ne?
Nejsmutnější Pan Nula. Kdo spasí Teplice?
Co asi tak můžete udělat, překopat a vymyslet, když v šesti zápasech šestkrát prohrajete a před sebou máte výjezd na hřiště mistra? Teplický trenér Jiří Jarošík aby se dal před víkendem na modlení. Tuší, že proti Slavii má jen titěrnou šanci. Ale někde se to přece zlomit musí, ne?
„Nic nebalíme. Budeme tvrdě makat až do konce,“ páčil ze sebe Jarošík po dalším krachu. Tentokrát se doma prohrálo 1:2 se čtrnáctými Pardubicemi, což měl být zápas pravdy.
Od roku 1996 hrají Teplice nepřetržitě nejvyšší soutěž, mají solidní zázemí, náročné diváky, bojovné hráče, pracovité trenéry, přesto hrozí, že sestoupí. Stejně mizernou bilanci (dokonce bez jediné výhry) má v současnosti jen Karviná. Automaticky a přímo spadne z ligy jen poslední.
„Nesmíme to být my,“ káže Jarošík, ale původní nadšení už byste v jeho slovech hledali stěží. Co taky čekat, když Teplice nevyhrály už jedenáct kol po sobě.
Někdejší reprezentační záložník v průběhu soutěže nahradil vyhozeného kolegu Kučeru a maloval si, jak rozjede stíhací jízdu do středu tabulky. Místo toho teplické soužení nabírá na síle. A může to skončit bledě.
