Když ho ale hradecký trenér Luboš Prokopec znovu oslovil minulou středu v Hořicích po přátelském zápase Hradce s Varnsdorfem, za který Kotiš odehrál posledních šest sezon, už neodolal. V devětadvaceti letech se tak dočkal své první štace v české nejvyšší soutěži.
Co rozhodlo, že jste na opakovanou nabídku kývl?
Zájem trenéra. Už před těmi čtyřmi týdny za mnou přijel až domů, vysvětlil mi svoji vizi na hru i na to, jaké místo bych měl v týmu mít. A pak také touha si první ligu zahrát.
Je vám devětadvacet, možná jste slyšel, že už je to dost pozdě.
Ale já si myslím, že tenhle věk není až tak podstatný a že budu schopný týmu opravdu pomoci.
Vaše cesta do první ligy byla hodně dlouhá, mohla být zakončena dřív?
Náznaky byly už loni, jeden klub se ozval, ale s tím, že mám přijet na dvoutýdenní zkoušku a pak se uvidí. Já si ale myslím, že to v osmadvaceti letech a třech fotbalových sezonách, jaké jsem měl za sebou, nebylo pro mě. Na tohle ať chodí dvacetiletí kluci.
Když vám bylo dvacet, tak jste prý fotbal vůbec nehrál a o nějaké profesionální kariéře nemohlo být vůbec řeč. Proč?
V osmnácti jsem ve Varnsdorfu zkoušel dostat se z dorostu do prvního týmu, který tehdy působil ve třetí lize. Jenomže částečně kvůli mé pohodlnosti a pak kvůli trenéru Hlouškovi, který zvlášť nám mladým fotbal hodně znechutil, jsem přestal hrát. Úplně.
Co jste ty tři roky bez fotbalu dělal?
Živil se prací. V tátově firmě jsem začal se zedničinou, později jsem se dostal i výš. Dobrá zkušenost, se stavěním domu nemám problém.
Kdo vás přesvědčil, abyste se vrátil k fotbalu?
Nikdo, já sám, začal mi totiž chybět. Postupně jsem prošel několika kluby v krajských soutěžích, hrál jsem třeba v Novém Boru, v České Lípě, pak přišel Vilémov, kde mě fotbal začal znova opravdu bavit.
Matěj Kotiš
|
Proč ne ve Varnsdorfu, kde bydlíte a za který jste předtím hrál?
Už jsem tam skoro nikoho neznal. Kluci, kteří se mnou byli v dorostu a kteří byli možnými nadějemi, skončili stejně jako já.
S Vilémovem jste postoupili do divize, vy jste patřil k nejlepším, tehdy začala vaše cesta, která vás zavedla až do první ligy?
Tak to vůbec ne. Když jsem hrál za Vilémov, hodně jsem pracoval, jezdil kvůli tomu po republice a neměl čas na trénink. Tehdy jsem sezonu odehrál snad s deseti tréninky za rok, jezdil jsem jen na zápasy.
Přesto si vás Varnsdorf před šesti lety z Vilémova vytáhl. Jak k tomu došlo?
Tehdejší trenér Varnsdorfu Busta se byl podívat na našem zápase s Ústím nad Labem. Tehdy ani nevěděl, kdo jsem, ale po zápase přišel s tím, že by některé hráče Vilémova zkusil, a Kotiš byl mezi nimi.
Tam už to asi bez tréninku nešlo, jak těžké bylo dostat se na potřebnou úroveň?
Hodně těžké a trnité, až neskutečné. Zvlášť první rok hodně bolel, nebyl jsem na takovou zátěž zvyklý, musel jsem si vypracovat potřebné svalstvo, zlepšit dynamiku a koordinaci pohybu. Trvalo to dlouho, navíc přišly i problémy, tělo se takové změně bránilo.
Jaké?
Nejdřív jsem měl únavovou zlomeninu a musel půl roku vynechat. Pak jsem si přetrhl vaz v koleně a zase přišla dlouhá pauza.
Nelitoval jste v těch chvílích, že jste to vše podstoupil?
Tak to zase ne, i když to trvalo opravdu dlouho.
Na druhé straně díky dlouhé pauze nemusí být tělo tak opotřebované, jako u stejně starých fotbalistů?
Ale tak to asi v mém případě nebude. Já jsem fotbalista, který se rád pomazlí s míčem a koukal byste, jací pořízci na mě někdy v krajských soutěžích vyrazili. Ale teď, a to musím zaklepat, už jsou všechny potíže dávno pryč.
A jste v Hradci na prvním prvoligovém angažmá. Jaký z něj máte po dvou dnech pocit?
Dobrý, i když tady vůbec nikoho neznám. Proti některým jsem aspoň hrál, proti některým ani to ne.
Nebude to problém přijít takhle krátce před ligou?
Neměl by být. Jsou tu výborní fotbalisté a já snad zapadnu a společně ligu v klidu zachráníme.
