Ten první je šéf, hloubavý a zároveň výřečný. Ten druhý skorošéf, spontánní a halasný.
Iniciály, které slávističtí trenéři nosí na klubových soupravách, využijeme také v unikátním rozhovoru. V den velkého derby se Spartou.
Umíte si někdy vyměnit role? Že je z Trpišovského rafan a z Houšteckého kliďas?
ZH: Málokdy, ale nemyslete si, že Jindra nedokáže vybouchnout. Dřív se stávalo, že jsme řvali jeden přes druhého, když nás hráči rozčílili. Museli jsme se naučit, že společný křik nefunguje.
JT: Ty se pořád neumíš moc krotit. Vybubláš a nepřemýšlíš, co to může způsobit. Já svoje reakce zvažuju, aby mohla být naše práce dlouhodobě úspěšná. Proto musím zvažovat, jak zareaguju.
ZH: Třeba při videu. Tady v našem klubovém kině se všichni posadí a koukají na plátno, kde běží sestřihaný záznam. Kolikrát se stane, že beze slova přejdeš nějaký moment, který mě už doma nadzvedl, tak houknu: Jindro, vrať mi to! A hned prskám, že jsou to všichni dřeváci. Emoce ze mě vyletí, ale nemyslím to nikdy ve zlém. Vynadám, protože upozorňuju na chybu a chci hráčům pomoct.
JT: Já se snažím reagovat na jejich rozpoložení. Když vidím kluka v nepohodě, který při zápase udělal deset špatných rozhodnutí, vyberu při hodnocení jen tři, abych ho nesrážel ještě víc. Vím, že ho potřebujeme, a jakmile se vrátí do pohody, vrátím nám to. Když dělá hráč chyby opakovaně a chce si hrát po svém, zgustnu si a u videa mu klidně ukážu i situace, za které nemohl. Dost to dostával třeba David Jurásek, když byl v nejlepší formě.
My nepotřebujeme kupovat hráče pro Ligu mistrů. Sakra, my je přece máme. Styl, kterým se v Evropě hraje, nám vyhovuje, umíme ho. Spíš potřebuju vymyslet, jak příští sezonu vyhrát v Ostravě.
