Měl mít zářivou fotbalovou budoucnost, 204 centimetrů vysoký úkaz mezi českými brankáři, v osmnácti chytal v poháru UEFA za Sigmu proti nabušenému Olympique Marseille, patřil k oporám reprezentační jednadvacítky vedené Karlem Brücknerem, v Anglii lapil penaltu Franku Lampardovi, vycházející světové hvězdě.
Jenže je komplikovaná povaha.
„Egoista,“ říká na prostějovském hřišti, kde před šestatřiceti lety jako chlapec s míčem začínal a teď se sem chodí dívat na druhou ligu.
V Olomouci se rozhádal. Že prý simuluje potíže se zády a přitom běhá po diskotékách, na pokutách zaplatil dvě stě tisíc. Nabídku z německého Mönchengladbachu kategoricky odmítl, a přestože se několikrát pokoušel o restart, už to nešlo.
To všechno vzal čas. Stoupne si za branku, na rameni má dceru, druhou střeží jeho paní. Kdepak zhrzená kopačka. V Prostějově vlastní galerii, umění miluje. Dnes osobitý čahoun slaví čtyřicátiny.
Jak se stane z fotbalového talentu galerista?
Hodně lidí se mě na to ptá. Nikdo z rodičů nemá tohoto koníčka, nicméně od dvaceti let jsem k tomu inklinoval. Koupil jsem si první sbírku, když jsem měl třicet a neviděl jsem svoji perspektivu profesionálního hráče, tak tohle byla jedna z možností. Nechtěl jsem končit jako hospodskej nebo taxikář. Zkusil jsem tohle a dneska je to deset let, co se tím živím. Mám čtyřicet, funguje to, musím to zaklepat. Je to fajn. Teď jsem chystal výstavu ke 115 letům prostějovského fotbalu, protože jsem Prostějovák. Měli jsme to ve všech čtyřech sálech, to byla moje hlavní prázdninová činnost. Jinak prodávám umění, tak se snažím kolem toho motat.
Sám netvoříte?
Ne, vystavuji v Praze na nejprestižnějším veletrhu jaro – podzim. Je ze mě takový starožitník, galerista je možná silné slovo. Snažím se čím dál víc tomu rozumět, je to běh na dlouhou trať, je to na celý život, poznat všechny malíře a sochaře, ale je to hezký koníček, který mě momentálně živí, takže je to pěkné.
Rozpoznáte talent, jehož dílo může mít jednou hodnotu?
Současné umění a umění prověřených nežijících autorů je samozřejmě úplně jiný trh. I když dneska je poptávka po tom současném, kterým se také zabývám. V Národním olympijském centru bude vystavený obraz, který jsem věnoval klubu SK Prostějov od prostějovského malíře Milana Kubeše, který je vyškolený akademik. Tam je možno vidět současné umění, fotbalový motiv. Jinak se zabývám nežijícími umělci.
„Hodně lidí se mě na to ptá – zkažená kariéra, taková a maková povaha.“ Jindřich Skácel, bývalý fotbalista |
Když se naskytne možnost získat cenný obraz, jdete do finančního rizika?
Já jsem malá ryba, nehraju si na aukční síň typu Kodl, i když s nimi spolupracuji. V Olomouckém kraji i díky mé postavě už mě lidi znají, přijdou za mnou, když řeší pozůstalost nebo mají zájem koupit umění. Spolupracuji s docentem Černoškem, kterému občas prodávám umění. Tím mu děkuji za to, že mě i živí, že má rád umění.
Obrazy bývalého kapitána Sigmy Tomáše Randy prodáváte?
Od něho mám portrét, který je hezký, v tužce, to umí. Tehdy mi ho věnoval na dvacetiny. Ale jinak ne. Vidíte, to je zajímavé, to může být jedna z možností do budoucna.
Třeba dostanete další ke čtyřicetinám. Letí to. Fotbalovou kariéru jste v brance Sigmy začal jako sedmnáctiletý. Chytal jste i proti Olympique Marseille. Jaké to tehdy pro mladého kluka bylo?
Je to pravěk. Mám čtyřicet. Je to dvaadvacet let. Vzpomínky nějaké mám, ale už mě to pustilo. Na to se mě taky hodně lidí ptá – zkažení kariéry, taková a maková povaha... Jasně, no. Jsem typem egoisty, solitéra. I umění dělám sám a tak mně to nejvíc vyhovuje. Každej je jinej, někdo to zvládl, někdo ne. Já jsem to asi úplně nezvládl.
Mluvilo se o vás jako o supertalentu. Už jste se viděl v evropských klubech?
Klasika. Byla trošku jiná doba. Dneska je to možná díky sociálním sítím jednodušší. Ale jsou to skvělé vzpomínky. V jednadvacítce pod Brücknerem, to byla vynikající éra.
Nejkrásnější vzpomínka?
Jsem odchovanec OP Prostějov, té velké oděvní továrny. Už neexistující klub, nemá nic společného s SK nebo se Železárnami. A tohle hřiště je pro mě nejsilnější vzpomínkou. Jsem tady vychovaný od šesti let. Tohle místo, kde dnes hraje SK, je pro mě silné.
A přebíjí i tu Marseille s Ravanellim, Dugarrym, Pirésem, Köpkem či Gallasem v sestavě?
Určitě. Já jsem dělal už oslavu mých čtyřicátin, byli tady staří páni Sigmy, to bylo pro mě taky silné. Víc než ty zápasy.
Kde nastal zlom? Neshody s nesmlouvavým sportovním ředitelem Sigmy Kubíčkem? Když jste Olomouc opouštěl, prohlásil jste: Konečně jsem se dostal z nejhoršího klubu na světě.
To už si úplně nepamatuji. Měl jsem nějaké zdravotní problémy a pak jsme se nepohodli s panem Kubíčkem. Prostě jsme si nesedli. Jak jednou vystoupíte z rozjetého vlaku, těžko už do něho budete naskakovat. Potom už to v jiných klubech nešlo. V dalších deseti...
Namátkou ve Slavii, Drnovicích, Příbrami, dva starty v Brazílii...
A naposledy jsem byl ve Zlíně, v jednatřiceti. Usilovali jsme o postup do ligy, což nevyšlo. A pak už jsem necítil motivaci. Kvůli třiceti tisícům, to není pro mě. A tím nechci říct, že si teď vydělám nějak víc, ale už jsem chtěl prostě dělat něco jiného, co by mě uspokojovalo víc.
Měříte 204 centimetrů, vyššího gólmana Sigma neměla.
To rozhodně.
Je to vždy výhoda? K tyčím a břevnu to máte blíž, k zemi dál...
Dnes je trend, aby gólmani uměli hlavně nohama. Moc o chytání to není, spíš dobře vybíhat, hrát mimo vápno a rozehrávat. Dřív byla výška výhodnější, dnes nevím. Trend je šílený – vše je o rychlosti. Kdo rychlost nemá, neuspěje.
Fotbal vás baví jako diváka?
Rozhodně, zajímá mě. Chodím v Prostějově na druhou ligu, to mě úplně nebere, srdce jsem si zatím tady nenašel. Ale ještě hraju v poli třetí třídu za Čechy pod Kosířem, tam žil Josef Mánes, je tam zámek. Tam se bavím v útoku.
Hlavičky, góly...
... nejlepší, nejtrestanější.
