„Bylo to strašně těžkých deset let. Ale když vidím, kde Slavia je, že je stabilní klub, respektovaný v Evropě, s plány na nový stadion i akademii a majitelem, který ji miluje a má prostředky, jsem neskutečně pyšný,“ říká Tvrdík v novém čísle slávistického magazínu Halftime. „U Pavla Tykače vidím jeho lásku ke klubu a že každá dohoda s ním vždy platí.“
O čem ještě Tvrdík mluví?
O svých začátcích ve Slavii:
„Před deseti lety a dnes? Slavia neměla nic. Začalo to vlastně jako charita. Záchrana nejstaršího českého klubu. Vždyť my jsme ji koupili bez hloubkové prověrky. Nebylo co prověřovat. Já jsem dekádu budoval byznysové vztahy v Číně a vložil je do toho, že přijde investor a společně s námi dá Slavii peníze. Byznysově to bylo šílenství. Třeba jsme zjistili, že klub má sice nejmodernější stadion, ale nemá na něj nájemní smlouvu. Dnes má Slavia Pavla Tykače a nemusí se bát, že by takové věci ještě někdy musela řešit. Jsme miliardovým sportovním byznysem s obrovským společenským přesahem a pozitivním dopadem na svět kolem nás.“
Slavia mění sportovní úsek, do čela jdou Kovář s Marešem. Logický krok, řekl Tvrdík |
O předchozím majiteli Slavie:
„První čínský management bral klub vážně. Druhý byl megalomanský. Třetí a čtvrtý měly postupně čím dál menší a menší zájem cokoliv řešit. Natož Slavii rozvíjet nebo nám pomáhat. A pak přišel úplný zlom. Ze stavu, kdy mi první šéf managementu CITIC v roce 2018 řekl, že když nebudeme příští rok první, tak mě vyhodí, tak jsme se dostali do situace, že zájem o Slavii byl nulový.“
O své strategii:
„Věděl jsem, že nechceme být standardní fotbaloví bafuňáři. Nechtěl jsem akceptovat, že existují nějaká pevná dogmata a že se prostě podle nich musíme řídit. Slovo musím nesnáším. S výjimkou musím platit daně a musím umřít. My jsme se nemohli chovat jako všichni ostatní. Museli jsme prodávat, hrát každý rok Evropu a často jít na hranu rizika. Až po prodeji Tomáše Součka už většina přestala říkat, že je Tvrdík neschopný.
O případu „Souček“:
„První nabídka na něj byla kolem čtyř milionů z Bergama. Ta míra kritiky byla obrovská. Že nerozumím fotbalu, že jsem neschopný, že takovou nabídku odmítám. Jenže my jsme neměli na výběr. Potřebovali jsme prodat draho, jinak to ekonomicky nedávalo smysl. Navíc jsme věděli, že pokud jednou nebo dvakrát prolomíme „strop“, změní to pohled na celý český trh. A pak přišly nabídky z Brightonu, West Hamu, Monaka… A cena šla nahoru. První velký přestup nastavil laťku. Najednou přestali lidé říkat, že jsem blázen, když chci za hráče víc než 3,5 milionu euro. Díky nám se trh posunul. A my jsme od té doby vydělali na prodeji hráčů, a to i po odečtení nákladů, prostě čistý zisk, víc než 4 miliardy korun.“
Tomáš Souček (vlevo) s Jaroslavem Tvrdíkem na křtu své autobiografie.
O CSR projektech společenské odpovědnosti:
„Nedávno jsem měl na Asociaci společenské odpovědnosti ČR pro více než 100 firem možnost představit naši vizi přístupu ke světu kolem nás, naše CSR projekty a ukázat konkrétní výsledky. Zároveň se trochu pochlubit žebříčkem Responsiball, ve kterém jsme porazili Manchester City, Barcelonu nebo Bayern Mnichov. Slavia má opravdu reálný vliv na společnost. Naše aktivity dokážou zachraňovat lidské životy, vzdělávat nebo třeba vést děti k většímu pohybu a lásce ke sportu. Víte, já už nehledám slávu a nechci být za každou cenu vidět. Ale do těchto aktivit se vždy rád zapojím. Je to moje srdeční záležitost.“
V posledním půl roce pomohla Slavia ve spolupráci s @nfslavie změnit životy k lepšímu 11 dětem a dospělým v těžké situaci. 🤝
— SK Slavia Praha (@slaviaofficial) August 5, 2023
Právě oni vytvořili první sadu speciálních kapitánských pásek pro dobrou věc. #ZaHraniceHriste ❤️🤍
Více o projektu Kapitánská páska 👉… pic.twitter.com/UvH57a1Uf1
O fanoušcích Slavie:
„Myslím, že tak 98 – 99 % fanoušků jsou hrdí, váží si té éry a zapojují se do dění kolem klubu. Ať už aktivně, nebo tím, že nás podporují. Dělají s námi charitu, ptají se a diskutují. Tato část fanoušků mě neskutečně nabíjí. Pak je tu menšina, u které někdy cítím, jako by byla unavená úspěchem. Pět titulů, čtyři poháry, každoročně Evropa a nejhůře druhé místo. Za deset let? Úžasné. Vždyť my jsme jen prodejem hráčů a účastí v evropských pohárech vydělali skoro osm miliard korun.“
O odchodu ze sociální sítě X (dříve Twitter):
„Občas se tam podívám jako čtenář, ale jako aktivnímu účastníkovi mi nechybí. Dlouhé roky to pro mě byl skvělý nástroj. Zpětná vazba od fanoušků, sebereflexe, inspirace. Psali mi, co nefunguje, co je štve, co by chtěli jinak. A často měli pravdu. Snažili jsme se na to reagovat. Zlepšovat občerstvení, pivo, zázemí, komunikaci, drobnosti, které dělají ten celkový zážitek. Nemůžeš řídit velký klub jen z kanceláře, Twitter i další sítě byly spojka s realitou. Časem ale rostla toxicita, anonymní účty, útoky. V jistou chvíli jsem začal Twitter otevírat s pocitem obavy. A to je moment, kdy víš, že je čas na pauzu. Teď jsem rád, že mám ‚čistou hlavu‘. A jestli se někdy vrátím? Nevím.“
O svém onkologickém onemocnění:
„První dny po diagnóze to byla absolutní beznaděj. Ztráta půdy pod nohama. Pocit, jak kdyby ses propadal do bahna a mohl dýchat jen tenkým brčkem, a i to se ti pomalu začalo ucpávat. Měl jsem velkou obavu, že rakovinu nepřežiji. A co bude se Slavií, když umřu? To bylo hrozné. Poprvé v životě jsem měl opravdový strach. U jiných nemocí jsem to nikdy nevnímal. Rakovina je ale v hlavě pro každého spojená se smrtí, hřbitovem, koncem.“
Myslel jsem, že se už nevrátím. Tvrdík o své nemoci, trenéru Trpišovském i Slavii |
O mentálním nastavení během léčby:
„Pan profesor Betka mi oznámil mi, že pravděpodobnost nepřežití je kolem 70 procent. Já tam seděl jako opařený a on mi řekl: ,Vy vůbec nevíte, jaké máte štěstí. Všichni, kteří tu dnes byli před vámi, mají pravděpodobnost nepřežití sto procent. Nedívejte se na rakovinu jako na rozsudek smrti. Berte ji jako výstup na Mount Everest. Když se dnes normální, nepřipravený člověk bez kondice rozhodne vyběhnout na Everest, tak prostě umře. Ale když to vezmete jako vrcholový sportovní výkon. máte šanci.‘ A tohle se ve mně strašně chytlo. Cvičil jsem každý den minimálně hodinu, chodil jsem po chodbě na chirurgii, po ozařování jsem šel na rotoped a do posilovny, i když jsem tu posilovnu několikrát pozvracel. Ale měl jsem motto: Když cvičím, tak pořád žiji.“
