Na hřišti býval útočným tankem, který neuhnul. I bez pronikavého talentu nastřílel přes 100 ligových gólů. Jako sportovní manažer zaujal ještě víc. Co půl roku mu v Liberci rozprodali tým, jenže jemu se dařilo držet úroveň. Pět let: „Vnitřně jsem cítil, že už se neposunu. Bylo to sžírající.“
Jan NezmarNarozen: 5. 7. 1977 Býval vyhlášeným střelcem, je členem Klubu ligových kanonýrů. Prosadil se v dresu ligové Opavy, v roce 2002 byl jedním ze strůjců liberecké cesty za titulem. Hrál za Synot, s Ružomberokem získal slovenský titul. V lednu 2007 se vrátil do Liberce, kde ho přeškolili na stopera. V roce 2012 oslavil titul a ukončil aktivní kariéru. |
Ani akutní operace vás nepřesvědčila, že byste měl s fotbalem přestat?
Fotbal je pro mě smysl života. Odmalička jsem toužil udělat velký přestup, hrát za reprezentaci, v cizině. Dal jsem do toho všechno, možná i víc. Mám veliké ambice, které se mi jako hráči ne úplně podařilo naplnit. I když je pravda, že na kariéru si stěžovat nemůžu. Teď se ovšem díky Slavii posunout můžu.
Co když se zdravotní trable vrátí?
Byl jsem vyhořelý. Dva tři měsíce bez pořádného spánku, břicho bolelo, k tomu deprese a doktoři netušili, co se mnou. Ačkoli mi vyndali protivné slepé střevo, nebyl to ten hlavní problém. Ještě v den operace mi v nemocnici řekli: „Pane Nezmare, my nevíme, běžte domů.“ A já už nedošel ani k autu.
To zní dost hrozně.
Potřeboval jsem si odpočinout, vyspat se a vyřešit, co mě požíralo zevnitř. Když sedíte u doktora v čekárně, nervy nadranc, fyzicky na dně a nevíte, co s tím, musí se něco stát. Víte, fotbal je moje láska a Slovan považuju za svou první holku, která mi dala šanci a hodně mě toho naučila. Mám k ní hluboký vztah a nikdy na ni nezapomenu. Ale došlo mi, že bych ji měl opustit, abych přestal přešlapovat na místě.
To vám umožní Slavia?
S tím do toho jdu. Realizovat se. Být úspěšný. Zkusit vyrábět fotbal, který bude mít úspěch.
Ale ve Slavii budete ještě pod daleko výraznějším tlakem.
Tlak si na sebe vytvářím především já sám. Spousta lidí totiž ligový klub vnímá jen podle áčka a podle sobotního ligového výsledku. Já potřebuju vidět fungující systém, návaznosti, erudované trenéry u všech týmů, kontinuální práci od žáčků po první tým, jehož sobotní zápas je skutečně zásadní.
Do Slavie přichází z Liberce úspěšný manažer Jan Nezmar. Klidně to může být přestup roku.
Slávistické ligové zápasy nebyly na podzim dominantní. Myslíte, že na jaře mužstvo s Nezmarem za zády ještě zabojuje o titul?
Upřímně? Matematicky to vyjít může, reálnou šanci, jak by mohla Plzeň poztrácet náskok, nevidím.
Co dál?
Ambice Slavie jsou nejvýš, úplně nejvýš. Jakmile na jaře získala titul, bylo by zbabělé říkat něco jiného.
I proto, že jako šéf sportovního úseku můžete využít extrémně vysoký rozpočet?
Víte, peníze jsou vždycky limit. Pokud jich máte víc, je spousta vašich vizí snadněji realizovatelná. Ano, i proto jsem na tuhle cestu vykročil. Jen nesmím být krátkozraký. Musím dělat všechno, aby naše áčko v sobotu vyhrálo, ale zároveň je pro mě stejně důležité, jestli mají děti v zimních měsících kde trénovat, s kým a jestli se všechny kategorie připravují podle mustru, na kterém se všichni shodneme. Musí to být týmová práce, ve které všichni musí fotbal plus minus vnímat podobně. A navrch si uvědomuju, že celá moje práce se hodnotí od té soboty, kdy hraje áčko (úsměv).
"Jsme sebestřední egoisti. Myslíme si, že fotbal je pupek světa." |
Řídíte se podle instinktu? Podobně jako manažer Monchi, který vytvořil fotbalový kolos ze Sevilly?
Monchiho práci sleduju a uznávám. S Libercem jsme na Sevillu narazili, tak jsem měl možnost poznat ho víc, i když do celé jeho kuchařky jsem nedohlédl. Je pro mě velkou inspirací. On vidí, cítí a tvoří. Obklopil se lidmi, kteří na fotbal nazírají podobně, a třikrát za sebou vyhrál Evropskou ligu. Nedivím se, že AS Řím, že po něm v létě sáhl.
Jste si podobní, že?
Takové srovnání je mi žinantní. Monchi a jeho lidi vyhráli spoustu trofejí. Dokázali najít hráče, kterých si nevšimli v Barceloně nebo Realu. Přivedli Daniho Alvese, Ivana Rakitiče a spoustu dalších, které si pak slavné kluby koupily za stamiliony. Taky si vybrali skvělého trenéra Emeryho. Pak Sampaoliho, Berizza... Ta posloupnost mě baví.
Když už mluvíte o trenérovi, co pro vás znamená?
Jeho role je stěžejní. Ale nejprve musí co nejlépe pasovat do sportovní filozofie klubu. Je nesmysl, aby jen trenér vybíral hráče, kteří se koupí. To se pak může stát, že se vám každý půlrok mění tým před očima. Cestu, po níž se půjde, musí určit sportovní vedení. To pak hledá trenéra, který bude schopný a ochotný filozofii naplňovat, rozvíjet a díky svému know-how posunovat.
Takový náhled jste se naučil kde?
Zkušenostmi, vnímáním, porážkami. Myslím, že není nezbytné, aby trenér nebo sportovní manažer hráli fotbal vrcholově. Na druhou stranu jim to práci významně ulehčí. Jak? Třetinu života jste součástí kabiny a máte v krvi její zákonitosti, což ničím nenahradíte. Byť teď sedím na opačné straně stolu, nezapomínám.
Na co?
Jak jsem vnímal kravaťáky, manažery. Co jsem si myslel, když ze svých kanceláří jednou za rok sešli dolů do kabiny a mluvili o něčem, co jsem jako hráč považoval za nesmysly. Cože? Vy nám budete radit, jak máme hrát?
LIBEREC, MOJE PRVNÍ HOLKA. Jan Nezmar má se Slovanem dva tituly jako hráč a teď ho vedl i manažersky.
Chováte se jinak?
Rozhodně nemám pravidelné proslovy ke kabině. Naopak si zakládám na osobních vztazích, mezi čtyřma očima mluvím bez obezliček a postranních úmyslů. Všichni jsme jen lidi, kteří chybují.
Co přesně to znamená?
Že se snažím hráče beze zbytku respektovat. Ať patří Liberci, Spartě, Plzni nebo Slavii, pořád jsou špičkou svého oboru, což je stálo roky práce a obrovské úsilí. Pamatuju si, jakou dřinou jsem musel projít já. Oni si zaslouží, abych s nimi mluvil na rovinu.
Jenže fotbalové prostředí je specifické.
Velice. My jsme sebestřední egoisti a vesměs si myslíme, že fotbal je pupek světa. Že ten náš sobotní zápas je vrchol všeho. Tak se snažím nemít klapky na očích.
Jak?
Než jsem ze hřiště přešel do kanceláře, dost jsem toho objel a na stážích okoukal. Na Ukrajině, v brazilském Fluminense, argentinském Lanúsu, v Německu. Poznával jsem, jak se fotbal vyrábí jinde. Jižní Amerika mi ukázala, proč tam rostou skvělí hráči. Malí kluci pořád kopou na ulici, den co den. Mají horší hřiště, mají horší tréninky, ale jsou to lepší fotbalisti.
Jan Nezmar s plaketou za nastřílených 100 branek v nejvyšší domácí soutěži.
Protože jsou častěji s míčem. A přirozeně.
Přesně. Nemají jinou zábavu. Zatímco my se kluky snažíme pohyb s míčem naučit, oni ho získávají naprosto přirozeně. Čeští kluci je nedohoní tím, že budou pětkrát týdně trénovat s nejlepší trenérskou péčí, potřebují všeobecný pohyb, obratnost, gymnastiku. Víc tělocviku ve školách. Jenže já můžu objíždět školy donekonečna a maximálně se mi podaří, že někde místo jedné hodiny hudební výchovy zařadí hodinu tělocviku.
Vám je nejbližší Německo, viďte? Byl jste na stáži ve Wolfsburgu, hrál nižší soutěže za Neugersdorf.
Německá výroba fotbalu mě fascinuje. Jak tam budují systém odspodu a kráčí za ním jednolitě, disciplinovaně. Hrál jsem tam šestou, pátou, čtvrtou ligu a pozoroval, jak trenéři jezdí na školení, aby pak šířili povědomí, jak vychovávat děti a zlepšovat dospělé. Promakané to tam mají. Kam to dotáhl malý Hoffenheim. Jak hraje Dortmund. Co dokázalo Lipsko.
Ale Lipsko je přece uměle vytvořený klub na penězích společnosti Red Bull. V Německu má moře nepřátel.
Já vnímám celý ten lipský proces, který začal už v Salcburku. Přesně si definovali, co chtějí a jakou cestou půjdou. V Rakousku brzo zjistili, že v tamní konkurenci velkoklub nevytvoří. V Německu ano, jenže museli začít od nuly. Hrál jsem proti nim v páté lize. Byli vlastně nic, ale věděli. Tehdy už s trenérem Rangnickem, který teď dělá sportovního manažera klubu. Klubu, který hraje Ligu mistrů. I to je cesta pro Slavii.
Mimochodem, vám nevadí, že jste jako hráč neměl absolutní vrchol? Pokud nepočítám dva české tituly s Libercem a jeden slovenský.
Nevadí. Mám krásné vzpomínky rozložené do vícero míst. Na Liberec v roce 2002 a senzační titul. Na nádherný boom v Synotu pod trenérem Jarolímem. Velká škoda, že to tehdy zastavila korupční aféra. A pak? V Ružomberku pod trenérem Komňackým se slavilo stoleté výročí klubu – a my vyhráli ligu i pohár. A když jsem s Libercem vyhrál titul podruhé, byl jsem stoperem, což je největší paradox.
Na hřišti jste býval tank, který neuhnul. Pořád na tu vlastnost spoléháte?
Vlastně vůbec. Je důležité hledat cesty a neprorážet zeď hlavou. Teď se potřebuju domluvit, přesvědčit a teprve pak vyhrávat.
