Vzpomenete si, že za něj německý tým před devíti lety po parádním představení na Euru jednadvacítek poslal do Jihlavy milion eur? Kliment pak za něj odkopal osm zápasů v bundeslize a večer se koukne v televizi, jestli jeho bývalý klub vyzraje na Spartu stejně, jako ten současný.
„Ale všechno v klidu, fandit nebudu,“ usměje se. „Nebo myslíte, že bych měl držet palce Stuttgartu, protože jsem tam kdysi byl?“
Proč by ne? Vždyť to angažmá vám změnilo život.
To rozhodně. Do té doby jsem bydlel u rodičů, najednou jsem šel do jiné země, neuměl jsem jazyk, a poznával Stuttgart, který má desetkrát víc obyvatel než moje Jihlava. Na druhou stranu: vždycky jsem snil o tom, že budu bydlet ve velkoměstě, chtěl jsem se osamostatnit, hledal jsem si pronájem. Tímhle se to vyřešilo (smích).
Ustál jste ten skok?
Věřím, že lidsky jo. Vlastně jsem se těšil, až budu někde sám za sebe a neuslyším doma od rodičů to klasické: Kam jdeš? Kdy přijdeš? Navíc první dojem byl neskutečný.
To mi popište.
Přiletěl jsem na prohlídku a najednou byl v jiném světě. Na letišti čekal obrovský Mercedes, sedl jsem si dozadu, ptali se mě, co si dám k pití... Připadal jsem si jak ve Fifě, kterou jsem tehdy mastil na PlayStationu. Během dvou dní pro mě připravili všechno: nafasoval jsem kreditky, otevřeli mi účet v bance, domluvili auto, na výběr jsem dostal osm nabídek na bydlení. Takový servis jsem potom nikde jinde nezažil, Stuttgart je kolos.
Možná se někdy uklidňuju tím, že třeba Haaland se kolikrát půl hodiny vůbec nedostane do hry a prostě jen čeká, až přijde šance. Dřív jsem býval nevrlý, že nejsem u míče, seskakoval jsem si pro něj hluboko, trenéři mi to často vyčítali.
