Dámy a pánové, Jakub Řezníček, 36 let, srdce válečníka i temná minulost. V euforii se rozběhl k půlce hřiště, sjel po kolenou a zůstal ležet na zádech.
„Dostal se někam, kde jsou velké osobnosti a zůstane tam nadosmrti,“ pravil jeho trenér Petr Rada, když děkoval za sobotní vítězný gól proti Pardubicím. Mít však pod sebou Řezníčka v pražské Dukle třeba před jedenácti dvanácti lety, musel by s ním každý druhý den vyrazit dveře.
Býval to oprsklý dacan. Gambler. Notorický flamendr. Provokatér. V Příbrami, odkud pochází, se vypravuje, že všechno zdědil po obhroublém tátovi, který skončil ve vězení. O mladého Kubu se nestaral, s manželkou se rozvedl.
Když se probíráte Klubem ligových kanonýrů, do něhož Řezníček právě vplul jako osmasedmdesátý fotbalista v dějinách, prakticky s nikým se podobné eskapády nekryjí. Snad Tomáš Skuhravý, bomber z devadesátek, býval podobný poděs. V civilu často nezvladatelný, ale zároveň druhý nejlepší střelec mistrovství světa v Itálii. Zato Řezníček nehrál v reprezentaci ani jednou.
Jakub Řezníček z Dukly hlavičkuje míč, za ním Tomáš Polyák z Pardubic.
„Já vážně býval hňup. Kazil jsem si život,“ vyprávěl předloni, kdy se v lize marně pokoušel zachránit Zbrojovku Brno. Když sestoupil, lehce zapochyboval, že se ke stovce vydrápe. Tím spíš, že Brno se propadlo do ještě horšího bahna. Kdo by chtěl od druholigového odpadlíka stárnoucího útočníka, jehož doménou je dravost a neústupnost? Co může přinést ve svém věku? Trenérský pedant Rada ho však zlákal do Dukly a dobře udělal. Snad pro obě strany.
Dva góly, které Řezníčkovi do stovky zbývaly, jsou hotové. Teď se začne soustředit, aby neprožil sestup také v Praze. Dukla je jeho jedenáctou štací, venku se nikdy neprosadil.
Dva roky v Ružomberoku stály za starou belu, rok v belgickém Lokerenu jakbysmet. Taky kopal za Spartu a s Plzní nastoupil v Lize mistrů proti Realu Madrid, ale nejvýraznější výkony si nechával na méně výrazné adresy. Rodná Příbram kupříkladu, taky Olomouc, Teplice, s Mladou Boleslaví vyhrál národní pohár.
Jakub Řezníček z Dukly (vlevo) přijímá gratulaci ke 100. ligovému gólu od spoluhráče Murise Mešanoviče.
„Prošel jsem spíš horší kluby, v lepších jsem se nechytal,“ hodnotil svou kariéru.
Kromě obětavého a trochu až nemilosrdného projevu se s ním neustále táhla pověst fotbalového lumpa, kterého nelze umravnit. Divíte se snad, když vám po letech líčí: „Dlouho to byl jeden velký mejdan. Zápas, pak pařba, vyjdeš z nonstopu a zjistíš, že už je světlo. Někdy se šlo rovnou na trénink.“
Za opileckou rvačku, při které ublížil, dostal podmínku.
Od ještě větších pitomostí ho zachránila Michaela, kamarádka z dětství, kterou si vzal. Naučila ho žít spořádaně, dala mu dvě krásné dcery, vyhecovala ho zhubnout. A v sobotu ho doma přivítala jako stovkaře.
