Jenže ve skutečnosti ji Chilavert kopnul do břevna. Takže štěstí. V Doněcku jsem toho pochytal možná stejně, ale dostal dva góly."
Poštulka není pověrčivý, nectí žádné rituály. Do branky si nenosí žádný ručník, nic k pití ani talisman, jak to někteří dělávají. Občas zkusí nějakou novotu. Třeba v Doněcku si poprvé v životě nechal od maséra potřít tělo hřejivou emulzí, jak mu poradil trenér brankářů Jan Stejskal. A udělal to nejen proto, že s blížící se půlnocí padala teplota k nule.
Hřiště bylo posypané jemným pískem, všichni sparťané, kteří si během zápasu zkusili skluz, měli do krve rozdrápané nohy. Mastná emulze chránila Poštulkovu kůži. Potřeboval to. Mnohokrát se vrhl na zem po míči. Kryl jedenáct střel na bránu. Jedna z nich byla penaltová od Voroběje.
"Je jenom potřeba správně trefit stranu, na kterou vystřelí," dělá Poštulka, jako by v tom nebyla žádná věda. Jenže jak to uhodnout? V tomhle je Poštulka vyhlášený borec. Chytí skoro každou druhou penaltu. Jestliže mu někdo vyčítá jeho váhavé vybíhání z branky či horší odhad při střelách z dálky, tak každému učaruje postřehem na čáře.
I jeho spoluhráč Vladimír Labant, postrach všech brankářů při pokutových kopech, ví, jak těžko se překonává Poštulka: "Nestojí na čáře a nečeká. Tělem se většinou hne na jednu stranu a pak skočí na druhou." Poštulka se snaží střelce zmást. Většinou si před zápasem zjistí, na kterou stranu kopal naposledy. Potom začne kalkulovat. Třeba si říká: ten hráč ví, že jsem viděl jeho poslední penaltu, proto míč práskne na opačnou stranu. "Když se na tu stranu pohnu, tak automaticky vyvolám ve střelci pocit suverenity. Často dá polovysokou, špatně umístěnou a slabou střelu do druhého kouta, kam se musím rychle přesunout."
To je jeden z jeho fíglů. O dalších nechce jako správný kouzelník nic prozrazovat. Jen tvrdí, že jedná intuitivně, sám přemýšlí, co udělá, od nikoho si nenechává radit. "Prostě musím hráče svým pohybem zblbnout, aby to kopnul, kam já chci." Pak mu zbývá střelu chytit, vyrazit. "Musím tam skočit naplno. Spousta brankářů uhádne stranu, ale nejsou si jisti a je z toho gól." Když se na Poštulku chystal Voroběj, nevěděl prý, kam kopal penaltu naposledy. A tak vydumal: je to pravák, dá ji po své straně, aby si nepřidělával práci.
Poštulka si obrovsky věřil. "Voroběj se po mně pořád díval, stačilo ho splést mým pohybem. To u Zubova, který kopal před koncem zápasu druhou penaltu, jsem věděl, že nemám šanci. Vypadal suverénně, vůbec nezvednul oči. A pak míč bouchnul nártem k tyči. Moc nad tím nepřemýšlel. Takoví jsou pro mě nejhorší." Šachťor Doněck vedl 2:1 a všechno bylo v háji. Kdyby se to nestalo, mohl Poštulka přemýšlet, jak vysoko tenhle zápas postaví v soukromém žebříčku úspěchů.
"Na Ukrajině jsme měli vyhrát. Šachťor prohrával, nedal penaltu, byl psychicky dole a my měli gólovky. Tenhle zápas jsme neměli pustit."
