Fotbalově spolu vyrůstali ve Slovácku, oba si je už v mládežnických kategoriích vybrala pražská Slavia a o minulém víkendu se jejich cesty znovu střetly.
Bratři Beranovi proti sobě poprvé nastoupili v ostrém zápase, a to dokonce v první lize. Michal za Jablonec, o čtyři roky mladší Štěpán za Slovácko. Nevšední bratrský souboj však trval jen půl hodiny, protože Štěpán se zranil. Jako vítěz pak odešel z trávníku Michal, jehož Jablonec doma vyhrál 4:2.
„Měl jsem zprávy, že Štěpán nastoupí za Slovácko od začátku, tak jsem na to už byl připravený. Byl to takový zvláštní a nakonec hodně zajímavý pocit a moc jsem nevěděl, co si o tom vlastně myslet. Na jednu stranu to bylo hezké nastoupit proti němu, ale na druhou stranu je to brácha a i když to nebyl přímý souboj jako třeba v individuálních sportech, ale jedenáct na jedenáct, byl to pro mě přece jen nezvyk,“ přiznal 24letý záložník Michal Beran, jablonecký tahoun a dříč ve středu pole.
Vy jste nastoupil klasicky ve středu zálohy, Štěpán na levém kraji, a kromě jednoho přímého souboje o míč jste se potkali v nepříjemné situaci, když jste byl za bratrem při jeho ošetřování a pak pro něho zápas už po půlhodině skončil...
Bylo vidět, že ho to hodně bolí, tak jsem se za ním šel podívat, protože mi bylo jasné, že bude muset střídat. To mě samozřejmě mrzelo, že zápas nedohrál, a škoda, že první ligový zápas, ve kterém byl v základní sestavě, pro něho skončil takhle. Snad to nebude nic vážného, měl nějaké šrámy na koleni. Na druhou stranu jsem pak byl rád, že jsme zápas vyhráli my, a to bylo to hlavní. Nešlo o ten náš bratrský souboj, ale o důležité body.
Jablonec - Slovácko 4:2, gólové hody pro domácí, hosté se i nadále trápí |
Jste starší o čtyři roky, jak vzpomínáte na vaše společné působení v mládeži Slovácka?
Fotbalový scénář jsme měli jasně daný, protože taťka dříve hrál a pak i trénoval, takže to byla v rodině asi samozřejmost. A tím, že jsem tedy s fotbalem v šesti začal já, tak brácha chtěl taky. A od té doby, kdy začal i on, tak se u nás doma řešil už jenom fotbal. Byli jsme pořád spolu, ráno do školy, pak na tréninky a spolu zase domů.
Scénář byl podobný i v tom, že jste z Uherského Hradiště vyrazili do Prahy.
Oba jsme postupně z akademie Slovácka zamířili do Slavie, odkud mě pak sice vyhodili, ale paradoxně jsem se do ní zase vrátil. Jeho si tam sice nechali déle, ale teď se stejně vrátil zase do Slovácka.
Bydleli jste spolu, když jste v jedné době oba působili v Praze?
Byli jsme v jednom bytě s taťkou, který se do Prahy kvůli nám přestěhoval, ve Vršovicích, mamka tam občas dojížděla. Když jsem pak šel do Liberce, tak bydleli dál v Praze ve třech, já jsem se pak postupně osamostatnil a bydlel sám. Rodiče pak ještě čekali, až brácha doroste a dospěje, a už ho tam taky nechali samotného a vrátili se do Uherského Hradiště. Rodiče pro nás v kariéře udělali a pořád dělají, co se dá.
Můžete fotbalově porovnat sebe a bratra?
Fotbalovou cestu a zapálení pro fotbal máme sice hodně podobné, ale jinak jsme typově dost odlišní ve všem. Štěpán je vyšší, silný, robustní a hlavně levák, drží se spíš vepředu, dává góly, má asistence, takže celkově vždycky míval velmi dobrá čísla. Já jsem menší, souboje, to není úplně moje silná stránka, raději hraju tu defenzivní šestku, rád hru tvořím a čísla naopak nemám...
Jablonecký Michal Beran se sklání nad zraněným bratrem Štěpánem ze Slovácka.
Přejete si, abyste se jednou sešli spolu v nějakém prvoligovém týmu? Asi byste se dobře doplňovali, je to tak?
Dřív jsme se teda hrozně hádali, když jsme byli při fotbálku na plácku v jednom týmu, protože nám samozřejmě přišlo, že to jeden druhému kazí. Kvůli věkovému rozdílu jsme spolu v oficiálním zápase nikdy nehráli, ale myslím si, že teď bychom si na hřišti vyhověli, že by nám to v jednom týmu spolu určitě klapalo a fotbalově bychom si už rozuměli. Já bych bráchovi připravoval šance a on by zakončoval. Upřímně si to umím představit. Kdo ví, jestli se nám to někdy povede. Hlavně rodiče by si to přáli.
Zmínil jste Liberec, ve kterém jste vlétl do dospělého prvoligového fotbalu, jak na toto období vzpomínáte?
Přechod do Slovanu, to byl jeden z mých klíčových kroků v kariéře. Pořád na tu dobu vzpomínám jen v dobrém, v Liberci mi trenéři, spoluhráči i všichni lidi okolo neskutečně pomohli se dostat do ligy. I když to není tak dávno, tak teď už je ale celkově ten klub úplně jiný než dřív.
Z Liberce jste se pak vrátil zase do Slavie, ale tam jste se neprosadil a putoval jen po hostováních. Jak to zpětně hodnotíte?
Sliboval jsem si od toho určitě víc. Myslím si, že jsem tam přišel v pro mě špatné době. Troufnu si říct, že teď bych měl daleko větší šanci hrát a prosadit se. Tehdy tam byla jména jako Stanciu, Provod ve výborné formě, Ševčík a přes ně bylo skoro nemožné se prosadit, klubu se navíc dařilo i v Evropě a já jsem se ani nedostával na soupisku pro ty poháry.
Jablonecký Michal Beran.
Vloni v létě jste nakonec přestoupil ze Slavie do Jablonce, uzavřel jste tříletý kontrakt, ale nechybělo mnoho a zamířil jste do zahraničí, že?
Ano. Už jsem měl podepsanou smlouvu ve Wartě Poznaň, ale v ní bylo dané, že pokud sestoupí do druhé ligy, tak se to zruší. A to se stalo, proto jsem vzal nabídku z Jablonce, a byla to pro mě, a doufám že i pro klub, velká trefa. Jsem totiž v Jablonci nadmíru spokojený, hraju stabilně na mém oblíbeném postu, cítím důvěru od trenérů a týmu se daří. Je to zatím super a naším cílem je elitní šestka. Věřím, že roli favorita potvrdíme teď na hřišti posledních Budějovic, i když to určitě nebude vůbec lehký zápas.
Myslíte ještě na angažmá v cizině?
Teď bojuju za Jablonec a rozhodně nikam neutíkám, ale mým snem vždycky bylo a pořád je zkusit si zahraničí. Takže musím hrát dobře v jabloneckém dresu, musí mě nějaký klub z ciziny chtít a pak to snad jednou vyjde.
Takže už jen vylepšit ta čísla...
To mě bude asi pronásledovat pořád. Ale jak je vidět, třeba jablonecký majitel pan Pelta ani trenér Kozel na to úplně nedají, vyplácím se jim jinak a i já cítím, že jsem na hřišti od trochu jiných věcí. Takže to třeba ocení i nějaký klub z ciziny.
