Záchranný pás tehdy hradeckému fotbalu hodilo město a éra jeho vlastnictví klubu trvala více než 20 let.
Nyní jednapadesátiletý Zemánek byl až do loňského listopadu posledním, kdo takovou událost zažil jako kapitán A-týmu Hradce.
Rok 2026: noví vlastnící
|
Ve srovnání se současností k ní došlo za úplně jiných podmínek. Zatímco nyní klub měnil majitele jako dobře zavedená organizace s kvalitně poskládaným prvoligovým týmem a s novým stadionem, tehdy prvnímu mužstvu hrozil pád do nejnižší okresní soutěže.
Co jako někdejší kapitán týmu nacházejícího se v úplně jiné situaci současnému prodeji říkáte?
Současná situace v klubu mě samozřejmě těší a klukům v týmu ji hodně přeju. Je dobře, že dnes se hráči mohou věnovat opravdu jen fotbalu. Sice mě mrzí, že právě naše hráčská generace musela zažít jednu z nejčernějších etap hradeckého fotbalu, ale nemá smysl se tím trápit, okolnosti byly prostě takové.
Stejně jako tehdy se jednání o prodeji klubu táhla, sledoval jste to současné?
Informace jsem měl jen z médií. Jednání probíhala relativně dlouho, ale transakce podobného charakteru se asi nedá realizovat za pár dní.
A jak na ta tehdejší jako kapitán vzpomínáte?
Bylo to složité období. Pro mě o to složitější, že jsem se v roce 2005 hned v prvním jarním ligovém zápase s Mostem zranil. Do konce sezony, kdy se o prodeji jednalo a kdy klub i hráči byli nuceni fungovat v ne zcela adekvátních podmínkách, jsem se na hřiště již nevrátil a v závěrečných fázích tohoto přelomového ročníku byl kvůli rekonvalescenci trochu mimo kabinu.
To už ale bylo v době, kdy déle trvající problémy vrcholily.
Souhlasím, táhlo se to opravdu už nějaký čas. Možná od chvíle, kdy jsme na jaře roku 2003 sestoupili z nejvyšší soutěže. Přestože klub proklamoval víru v okamžitý návrat, první druholigová sezona po sestupu se nám příliš nevyvedla. V létě 2004 asi i proto přišel poměrně radikální řez ve složení kádru a my nevěděli, co od další sezony čekat. Podzim začal a s ním vyvstávaly stále větší problémy.
Máme jasnou představu, slibuje nový hradecký ředitel. Přijít mají mladí hráči |
Vinou výsledků?
To ne, ty nebyly vůbec špatné. Vzhledem ke kvalitě a zkušenostem tehdejšího kádru si myslím, že trenér Šimurka z nás dostal maximum. Nakonec jsme byli po podzimu třetí jen s jednobodovou ztrátou na postupovou pozici. Problém byl v dramaticky se zhoršující ekonomické situaci klubu.
V čem především?
My hráči jsme to vnímali v každodenním chodu klubu – masérům chybělo základní materiální vybavení, jako jsou tejpy a emulze, místo iontových nápojů jsme pili čaj, v některých fázích podzimní části byl problém s fasováním kopaček. To bylo samozřejmě nepříjemné, ale největší průšvih byl v tom, že klub přestal vyplácet výplaty. V polovině prosince byla situace taková, že poslední mzdu jsme obdrželi za měsíc září. Bylo to těžké, fotbalově jsme cítili šanci porvat se o návrat do nejvyšší soutěže, avšak podmínky tehdy byly zcela neadekvátní a měly, bohužel, vliv na fungování mužstva.
Kvůli tomu jste na začátku ledna roku 2005 nenastoupili na začátek společné zimní přípravy?
Přesně tak. V průběhu podzimu odjel ředitel klubu Vladimír Voda do Ameriky za bratrem a po návratu slíbil, že do vánočních svátků bude vše uhrazeno. K tomu však nedošlo, a proto jsem z pozice kapitána na prvním lednovém tréninku koučům a vedení oznámil, že z důvodu opakovaného porušování závazků ze strany klubu nenastoupíme do společné zimní přípravy. Byli jsme doma a připravovali se sami podle individuálních plánů trenéra Šimurky.
Prý jste už na podzim v kabině řešili případnou stávku, ta přišla až v lednu. Je to pravda?
Opravdu tam takové návrhy padaly a reálně jsme řešili i variantu nenastoupit k ligovému zápasu. Tehdy jsme my, starší hráči, zbytek kabiny přesvědčili, že by to nebylo dobré řešení – pravděpodobně by přišly disciplinární tresty a v danou chvíli by to naší situaci ani klubové pokladně nijak nepomohlo. Ale bylo to nepříjemné. Hlavně mladí hráči pobírali od klubu minimální výplaty a v situaci, kdy za čtvrt roku nedostali ani korunu, se ocitli ve finančních problémech. Na jedné straně na nás byl vyvíjen maximální tlak v souvislosti s návratem do nejvyšší soutěže, na druhé byli v kabině hráči, kteří si k obědu mezi tréninky mohli dovolit pouze dva rohlíky ze sámošky. A to nepřeháním. Ze zpětného pohledu jsem hrdý na to, že jsme jako tým dokázali táhnout za jeden provaz a podzimní část dohrát se ctí.
Lednová stávka však příliš dlouho netrvala. Proč?
Po pár dnech jsme na účet nějaké peníze obdrželi, a přestože to byla pouze část dluhu, vrátili jsme se ke standardní přípravě.
Vyřešily se tím problémy?
Bohužel ne, i dále bylo cítit, že situace dobrá není.
Jak se to projevovalo?
Z materiálního zabezpečení se stal evergreen, problémy s výplatou se cyklicky vracely až do června.
Podepsáno. FC Hradec Králové převzala skupina kolem Ulicha s Nedvědem |
V té době se už jednalo o tom, že klub od tehdejšího majitele Jana Vody koupí město, to se považovalo za záchranu klubu z nejhoršího. První pokus ale nedopadl, co jste si říkali?
Na klíčové jednání zastupitelstva, kde se mělo rozhodnout, jsme šli s velkým očekáváním a věřili v pozitivní výsledek. Jenomže zastupitelé koupi neschválili. Bylo to obrovské zklamání.
Situace se pak vyhrotila a hrozilo, že tým druhou ligu nedohraje a bude muset začínat v nejnižší soutěži. Jak jste tohle prožívali?
Já bohužel tak trochu mimo kabinu, protože zranění mi neumožňovalo hrát ani trénovat. Ale s trenéry a spoluhráči jsem byl samozřejmě v kontaktu. Ekonomický stav se do konce sezony příliš nezlepšil a docházelo k různým bizarním situacím. Vybavuju si například události v souvislosti s derby v Pardubicích. Krátce před tímto zápasem rozvázal smlouvu trenér Šimurka, klub dlužil dopravním společnostem a ve hře byla v profesionálním fotbale v podstatě bezprecedentní varianta, že hráči se na zápas dopraví auty. Někdy v té chvíli padl i nápad, že A-tým pojede spolu s fanoušky do Pardubic vlakem a společně tak upozorní na neutěšený stav v klubu. Nakonec zvítězila méně radikální varianta. Pokud si dobře vzpomínám, mužstvo se nakonec přepravilo osobními vozy a kluci v reakci na odmítavé hlasování zastupitelstva při slavnostním nástupu před nakonec vítězným utkáním nastoupili v tričkách s nápisem „Nezapomeneme!“.
Dohráli i celou sezonu, na jejímž konci zastupitelé koupi klubu schválili.
Já jsem byl tehdy těsně po artroskopickém zákroku a druhého hlasování jsem se osobně neúčastnil. Samozřejmě jsem to rozhodnutí přijal s úlevou, najednou jsem viděl světlo na konci tunelu. Sezona byla ztracená, ale klub s obrovskou tradicí nepadl na úplné dno.
Vy jste si však výhody vyplývající z nového majitele jako hráč už neužil, po sezoně jste ukončil kariéru. Hlavní důvod?
Právě to zranění kolene z prvního jarního zápasu s Mostem.
Prý jste bezprostředně po zápase netušil, že to může mít pro vaši kariéru takové následky.
Je to tak. První lékařská vyšetření naznačovala, že by to nemělo být vážné zranění a že budu relativně brzy zpátky na hřišti. Jenomže ani po měsíci bolest neustupovala a nezlepšilo se to ani po dalších třech. V červnu jsem proto absolvoval artroskopické vyšetření, na základě kterého padlo doporučení podstoupit plastiku křížového vazu.
Oblíbený kapitán. Miroslav Zemánek (vpravo) působil v hradeckém klubu v letech 1998 až 2005, v posledních sezonách jako kapitán ligového týmu.
Na operaci jste nešel. Proč?
Měl bych před sebou dlouhou pauzu s ne zcela jistým koncem. V průběhu své kariéry jsem v kabině viděl hodně spoluhráčů, kteří se po podobném zákroku k fotbalu vraceli. Ne všem se to podařilo, někteří se hodně natrápili, u jiných došlo k recidivě. Mně bylo tehdy třicet let. Těsně před zraněním jsem se cítil fyzicky výborně a věřím, že svoje místo v A-týmu bych ještě několik let měl, ale zranění kolene moje plány změnilo. A to přesto, že klub se mi snažil nabídnout pomocnou ruku. Vážím si toho, že ve chvíli, kdy můj návrat na hřiště byl odsunut na neurčito, mi nabídl prodloužení profesionální smlouvy. Já se ale rozhodl dát přednost zdraví, smlouvu jsem nepodepsal a operaci odmítl.
A následně ukončil kariéru. Jak zraněné koleno slouží dnes?
V ničem mě prakticky nelimituje, ale fotbalu se už spoustu let vyhýbám. Jsem vděčný svému tělu, že mi umožnilo několik let zažít fotbal na ligové úrovni, a tak se mu to snažím vrátit a některých aktivit ho nyní ušetřit.
Vy jste jako jeden z mála fotbalistů, kteří hráli profesionálně, vystudoval vysokou školu. To se vám asi po skončení kariéry hodilo, ne?
Vysokoškolský titul mi přechod určitě usnadnil, ale ekonomii se v zaměstnání věnuji pouze okrajově. Pracuji ve firmě, kde jsem v oddělení řízení výrobního programu zodpovědný za datovou logistiku.
A fotbal?
Jak jsem říkal, aktivně už ho nepokouším. Patnáct let jsem se v Rychnově nad Kněžnou věnoval trénování, vyzkoušel jsem si prakticky všechny věkové kategorie. Po čtyřiceti letech strávených s fotbalem jsem dospěl k závěru, že je na čase si od sebe odpočinout, a věnuji se mu už pouze pasivně jako divák. Mimo jiné jsem tak objevil kouzlo volných víkendů, tedy něco, co jsem od svých pěti let neznal.
