„Opravdu se tak jmenuju. Je náhoda, že jsem se stal fotbalistou. Nebo spíš znamení? Nevím,“ usměje se šestadvacetiletý Australan, který na cestě do Česka musel zvládnout několik těžkých životních zkoušek. ́
Dalo by se říct, že vám rodiče už při narození určili povolání, ne?
Ne tak docela. V naší eritrejské kultuře se slovem golgol označuje nějaké prostranství. Místo, kde se setkávají lidé. Ale chápu, že pro lidi kolem fotbalu je to docela zvláštnost.
Jak často na tohle téma slyšíte vtípky v kabině?
Často. Určitě je výhoda se takhle jmenovat, protože když jsem někde nový, hned se mě na to ptají a rychle máme téma k hovoru.
Všiml jste si, že když jste nastřílel Brnu hattrick, v několika titulcích se objevilo Golgolgol?
Jo, vím o tom. Něco podobného už se mi stalo párkrát v Austrálii. Líbí se mi to, je to legrace. Je jasné, že moje jméno k takovým hříčkám vybízí a novináři toho rádi využijí.
V Česku jste od loňského léta. Už jste si zvykl na místní specifika?
V Austrálii máme trochu jiný druh humoru, takže mi chvilku zabralo, než jsem pochopil ten místní. Ale teď už jsem v pohodě. V kabině jsou samí fajn kluci. Nás, kteří jsme přišli ze zahraničí, skvěle přijali. Pochytil jsem i něco z češtiny, i když víc poslouchám než mluvím.
Jak jiný je život na druhém konci světa?
Úplně jiný. V Austrálii žije 97 procent lidí na pláži, skoro neznáme chlad. Teď tam začíná zima, což znamená, že je patnáct stupňů, a lidi se už třesou. Tady je na začátku května 5 stupňů... To je rozdíl. Ale jsem šťastný, bydlím v Praze, což je nádherné město, které miluju.
Na nový styl života si nezvykáte poprvé. Máte australské občanství, ale narodil jste se v Súdánu do eritrejské rodiny. Utíkali jste před válkou?
Přesně tak. Eritrejsko-etiopská válka trvala přes třicet let, kvůli ní se moje rodina přestěhovala do Súdánu. I tam to bylo složité: jsme křesťané, v Súdánu je hlavním náboženstvím islám, takže táta byl pronásledovaný. Když válka v Eritreji skončila, vrátili jsme se, ale brzy zase vypukla. To už jsme věděli, že musíme pryč. Nakonec jsme dostali šanci odejít do Austrálie.
Vám tehdy bylo devět. Jak moc vás stěhování zasáhlo?
Pořád mám v Africe velkou část rodiny. To, co nás potkalo, beru jako motivaci, abych využil všechny možnosti, které mi život nabízí. Spousta lidí nedostane šanci mít takový život, jako mám teď já. Proto zůstávám skromný a snažím se na sobě tvrdě pracovat.
David Štěpánek z Jihlavy (vlevo) a Golgol Tedros Mebrahtu z Boleslavi bojují o míč.
Zasáhla vás válka zblízka?
Bohužel ano, v boji zahynul můj strýc i několik bratranců. Ale něco podobného by vám řekl každý Eritrejec. Neexistuje tam člověk, kterého by se válka nedotkla. Eritrea je malá země, takže platilo, že bojovat musí skoro každý. Děti ani nedokončily školu a už měly v ruce zbraň... My jsme měli ještě relativně štěstí: mám šest bratrů a sester a nikomu z nás se nic nestalo. V Austrálii jsme pak dostali šanci začít znovu a moc si toho všichni vážíme.
Jak na dětství v Africe vzpomínáte?
Jako kluk jsem neměl pocit, že bychom trpěli. Rodiče se snažili, abychom měli všechno, co potřebujeme. A kladli nám na srdce, abychom se dobře učili, že to je pro život nejdůležitější. Ohledně války mi některé věci docházely až zpětně.
Třeba?
Za barákem jsme měli protibombový kryt. Stavěli jsme ho já, táta, bráchové, strejdové. Když jste kluk, nepřijde vám to zvláštní. A rodiče se snažili nám z toho udělat takovou bojovku, legraci: prostě si stavíme jeden pokoj navíc. Nechtěli, abychom se báli. Jsem jim vděčný za to, jak nás před vším chránili. O to víc se snažím dělat rodině čest.
Fotbal jste začal hrát v Africe?
Ano, na ulici, po škole. Dokud jsem si neudělal úkoly, rodiče mě nepustili, ale potom jsem hned běžel ven. Pro všechny děti to tam byla nejčastější zábava. Když jsme se pak přesunuli do Austrálie, moje učitelka si všimla, že mi fotbal jde a že měl baví. Doporučila rodičům, abych začal hrát v klubu, tak jsem v deseti začal.
„Eritrea je malá země, bojovat musel skoro každý. Neexistuje tam člověk, kterého by se válka nedotkla.“ |
Pomohl vám fotbal zvyknout si v Austrálii?
Stoprocentně. Všude na světě sport spojuje lidi. Vidíte – jsem tady v Česku, česky skoro neumím, ale díky fotbalu jsem si brzy zvykl. V dětství to byla pro mě možná nejdůležitější věc, protože když jste na hřišti, na nic jiného nemyslíte. A zároveň jsem věděl, že díky fotbalu bych mohl žít fajn život.
Uměl jste vlastně anglicky, když jste do Austrálie přišli?
V Eritreji jsme se učili ve škole jen základy, moc jsem toho neuměl. Ale v dětství jste jako houba: dokážete toho spoustu nasáknout, aniž byste se musel nějak zvlášť snažit. Po půl roce jsem mluvil plynule.
Neuvažujete, že byste reprezentoval Eritreu?
Už by to nešlo, nastoupil jsem za australský výběr do 23 let. Lidé z eritrejského svazu to zkoušeli, ale nepovedlo se. A můj sen je stejně hrát za Austrálii. Tam jsem vyrůstal, tam mám kamarády, tam jsem se začal fotbalem živit.
Taky vás tam ale při posledním angažmá ve Western Sydney Wanderers zbrzdilo zranění, kvůli kterému jste dlouho nehrál. O co šlo?
Tehdy jsem za ně nastoupil vůbec poprvé, hrálo se velké derby proti FC Sydney. Byl jsem nadšený, že dostanu šanci, cítil jsem se nejlíp v kariéře. V 70. minutě jsem šel na hřiště, po pár vteřinách jsem se poprvé dotkl míče, nešťastně jsem se srazil se soupeřem a ošklivě jsem si poranil koleno. Pak jsem déle než rok nehrál. Bylo mi čtyřiadvacet, strašně těžké období. Ale i to mě posílilo, nabral jsem svaly, zapracoval na rychlosti. Naučil jsem se, že dokážu překonat skoro cokoli.
I díky tomu jste se pak dostal do Mladé Boleslavi. Co vás napadlo, když jste dostal nabídku jít do Česka?
Jsem velký fanoušek Arsenalu, takže se mi hned vybavili Petr Čech a Tomáš Rosický. Taky Nedvěd, toho jsem jako kluk sledoval. O lize jsem toho moc nevěděl, ale říkal jsem si, že je to dobrá šance, jak začít v Evropě. Výzva. A jsem rád, jak se to zatím vyvíjí – že se daří mně i týmu.
Když jste do Česka přišel, díval jsem se na vaše statistiky a zarazilo mě, jak málo gólů jste v Austrálii dal. Čím to bylo?
Sám sebe jsem vždycky viděl jako útočníka a jako mladý jsem dával spoustu gólů, takže jsem si věřil, že je budu dávat i dál. Ale v dospělém fotbale mě trenéři viděli spíš jako tvořivého hráče, ne hroťáka. A taky je fakt, že jsem tam toho moc neodehrál. Když jsem konečně dostal šanci a trenér se mnou počítal do útoku, přišlo to zranění. Když jsem se z něj dostal a poprvé nastoupil od začátku, hned jsem dal gól. Ale pak už přišla nabídka z Česka.
Přivedl si vás trenér Karel Jarolím. Jste mu vděčný?
Moc. Když mě viděl naživo, hned říkal, že mám talent, že góly střílet umím. Chápu, že vás novináře zarazilo, že jsem jich doma moc nedal. Snad jsem vás už taky přesvědčil.
Na podzim jste nasbíral pět gólů, ale na začátku jara jste dlouho vůbec nehrál. Proč?
Došlo k nějakým věcem mimo hřiště, o kterých bych nerad mluvil. Vrátil jsem se z Austrálie, nehrál jsem, ale postupně jsem naskakoval za juniorku. Pak mě trenér povolal zpátky a já se dostal do formy.
A Brnu jste nastřílel hattrick.
Jsem rád, že jsem pomohl týmu, to je pro mě úkol číslo jedna. Ten zápas jsem si užil, paráda. Na to, že hraju první sezonu po vážném zranění, to není špatné. Ale je mi teprve šestadvacet a mám další sny: hrát za reprezentaci, dostat se do Anglie nebo Německa. To nejlepší teprve přijde, tím jsem si jistý.
