Theodor Gebre Selassie si lehl na trávník, stáhl kapitánskou pásku a vytušil, že se zlomenou nohou už toho ve fotbalové kariéře víc nestihne.
Zbytek sezony dokoukal od postranní čáry, i s berlemi liberecké spoluhráče podporoval přímo na lavičce jako nehrající kapitán. Až v neděli na sociální sítě naťukal rozlučkový vzkaz s drobným povzdechem: „Přál jsem si loučit se na hřišti. Ale jak to v životě bývá a ve sportu zejména, málokdy jde vše podle plánu.“
Kdo Gebre Selassieho trochu zná, možná se podiví, že se svou povahou bojovníka ještě v šestatřiceti nezkusí aspoň rok přidat.
Kdo ho zná ještě lépe, ten naopak musel dlouho tušit, že konec se blíží. Že liberecký dříč se ho neobává, spíš v něm vidí nový začátek.
Liberecký obránce Theodor Gebre Selassie
Už před čtyřmi lety se v rozhovoru pro MF DNES zhrozil nad představou, že by kariéru natahoval ještě po čtyřicítce jako tehdejší spoluhráč z Brém, peruánský střelec Pizarro: „Uf, to ne. Vzhledem k rodině to nepřichází v úvahu. Chci vidět syny růst a pak si je užít, ne končit v době, kdy bude tělo v rozkladu.“
Synové Noe a Eli, kteří už také kopou do balonu, se teď určitě zaradují, že budou mít tátu doma.
Zato Liberec přichází o personu.
Brémy, kde za devět let odkopal téměř 300 zápasů, se uctivě klaní.
A český fotbal oceňuje muže, který před lety prolomil bariéru.
Psal se 21. srpen 2007, když Gebre Selassie jako první hráč tmavé pleti naskočil do zápasu v dresu české jednadvacítky. O necelé čtyři roky později se dočkal i debutu v reprezentačním áčku.
Theodor Gebre Selassie z Werderu Brémy (vpravo) v utkání proti Wolfsburgu
„Jako malého kluka by mě to vůbec nenapadlo. Nikdy dřív se to nestalo, tak jsem si říkal, že to asi ani nejde,“ vzpomínal. „Bylo to prostě strašně daleko.“
Pravou stranu obrany či zálohy si zarezervoval na příštích osm let. Když byl zdravý, chyběl málokdy. Rychlost, odolnost, disciplína a drajv – to byla základní výbava pro moderního beka, který podporuje útok a vydrží neúnavně pumpovat podél lajny.
Brzy nemusel vysvětlovat, že není příbuzný se slavným běžcem Hailem Gebrselassiem a že dlouhé příjmení je v Etiopii, odkud pochází jeho otec, běžné. Mnohem víc si cenil toho, že i většinu těch, kteří nejdřív zpochybňovali jeho češství, přesvědčil, jak se pletou.
„Vždycky mě těšilo, když jsem si mohl říct, že jsem v nároďáku i pro dobro věci,“ netajil. „Někteří přestanou řešit barvu pleti a dojde jim, že jsem Čech jako oni.“
Anglický reprezentant Raheem Sterling se snaží obejít českého fotbalistu Thea Gebre Selassieho (vlevo).
O tom ostatně v jeho případě ani nebyl důvod pochybovat: v Česku, zemi své maminky, vyrůstal, zatímco v Etiopii byl u příbuzných na návštěvě naposledy ve dvou letech. Jak silné pouto ho k Česku váže, bylo snad nejvíc poznat po reprezentační porážce se Severním Irskem, kdy se národnímu týmu rozplynula možnost postoupit na mistrovství světa do Ruska.
„Pro mě to asi byla poslední šance,“ polykal slova a v očích se mu zaleskly slzy. Když se pak během rozjeté kvalifikace o Euro ve dvaatřiceti s reprezentací kvůli opakujícím se zdravotním trablům definitivně loučil, úzko mu bylo znovu.
Reprezentační kapitán Theodor Gebre Selassie v souboji s Ruslanem Malinovským z Ukrajiny.
„Ten pocit, který jsem míval při nástupu na hřiště a ve chvíli, kdy hrála hymna, je nenahraditelný a chybí mi,“ přiznal. „Když jsem na nároďák poprvé koukal z obýváku, bylo mi těžko. Vzpomněl jsem si, jakou jsem v tom dresu cítil hrdost. Ale nechci promeškat to, co je v životě opravdu důležité: chvíle, kdy vám děti rostou před očima.“
Z těch pár vět celkem dobře pochopíte, že Gebre Selassieho svět je daleko širší než čáry, které ohraničují fotbalové hřiště.
Při rozhovorech často dlouze vážil slova, soukromí si chránil, přesto bylo okamžitě znát, že za výraznými grimasami se skrývá přemýšlivá duše. Však se ho také rodiče, lékař a učitelka, dlouho snažili přimět, aby studoval vysokou školu.
Vydržel jen půl roku, než kývl na přestup z druholigové Jihlavy do Slavie a vsadil na fotbal.
Špatná volba to jistě nebyla.
