Chválil málo, navíc se mohl vzteknout, že se z fotbalu dělá věda: „Proč najednou všichni říkají osmička, a ne kreativní záložník? Šestka je zase defenzivní štít. Kde to jsme? Kristepane, co je to průniková přihrávka? A proč každý expert říká represing? Dejte pokoj s takovými blbostmi.“
Jemu přece stačilo oznámit sestavu, rozdat základní úkoly a houknout na parťáka Pešiceho: „Pepíku, máš k tomu ještě něco?“
Pláče nejen Slavia. Zemřel František Cipro, podlehl dlouhé nemoci |
Na jaře 1996 spolu rozzářili Slavii.
Senzačně ji vytáhli až do semifinále Poháru UEFA a hlavně na ligový trůn. Poprvé po 49 letech!
Teď už jsou trenérští kamarádi znovu spolu. Josefa Pešiceho zabila rakovina žaludku v prosinci 2017. František Cipro zemřel v úterý ráno. Bylo mu pětasedmdesát.
„Je to na hovno, ale vzdát se nechci a nemůžu,“ říkal, když jsme se naposledy viděli. Tentokrát snad omluvíte vulgaritu, protože ono to bylo přesně tak, jak Cipro říkal.
Byl pohublý, na rukách měl plno boláků. Vyprávěl, jak špatně snáší chemoterapii. Ale nabíjela ho vnoučata, přátelé, fotbal, knihy. V baráčku nad Hlubokou poslouchal, jak šumí Vltava, a na nočním stolku mu ležela spousta rozečtených titulů. Poslední dobou hltal hlavně severské detektivky. Obě knihovny naplněné po strop, nové knížky neměl kam dávat, tak každý rok naplnil tašku přečtenými a odvezl ji do antikvariátu. O fotbale si ovšem četl málokdy, ten uměl a cítil: „K čemu je trenér, který vychodí čtyři fakulty a všechno má jen načtené?“
Poslední rozhovor s Ciprem: Dnešní Slavia se mi líbí, ale lepší fotbal jsme hráli my |
Nehodil se do moderní doby, která si zakládá na datech, analýzách, křivkách a procentech. Praktik Cipro, jehož předci pocházeli z Kalábrie, si zapálil cigaretu, kouknul a hned věděl. Netrefil se vždycky, mnohokrát narazil, třeba do Ligy mistrů nikdy neprošel, ale uměl.
Pro mě ikona a spravedlivý člověk, vzpomíná Vácha, Ciprovo fotbalové dítě |
Vystudovaný právník patří do síně slávy českého fotbalu, ač nikdy netrénoval národní tým. Mohl, v roce 1997 dostal nabídku od šéfa Chvalovského a stačilo kývnout. Po dlouhém váhání odmítl a zůstal v Innsbrucku: „Neudělal jsem v pravý okamžik ten pravý krok.“
Pod slupkou morouse, který novináři klidně místo pozdravu vynadal (P. S. poznal jsem to – a ne jednou), se skrýval výborný glosátor, ironik i vypravěč.
Jeho osudovou adresou se stala Slavia. Měl sešívané srdce a zasloužil by si, aby jeho podobizna vítala v Edenu fanoušky u hlavního vchodu.
Už jako hráč tu odkroutil devět sezon. Ještě na jaře 1971 Slavii pokořil v dresu Gottwaldova, pak se do Edenu přestěhoval. Jako útočník, přitom většinu kariéry hrál na levém kraji obrany. Byl spolehlivý, inteligentní, nepoddajný a k soupeřům až nemilosrdný. Jak vzpomíná kustod a dlouholetý přítel Václav Petrák: „Hlavně sparťany s chutí řezal. Za první čtvrthodinu si Frank zjednal respekt a pak už se ho útočníci báli.“
Zatímco na Cipra hráče si pamatuje málokdo, jako trenéra ho možná máte stále před očima. Koncentrovaný pohled, sevřené rty a lehký tik, nervozitou mu cukaly koutky.
Víc si vážil cesty Evropou než titulu, chválil Řepku. Cipro a jeho komentáře |
Slavii vedl třikrát a největší slávu prožil hned při prvním pokusu. S parťákem Pešicem vykouzlili skvělou generaci kolem Bejbla, Šmicera a Poborského. Tehdy ještě ve starém Edenu. Před každým zápasem chodil Cipro za kustodem Petrákem do tmavého kamrlíku, který se skrýval na konci chodby pod dřevěnou tribunou. Spolu si zapálili, párkrát si šlukli na uklidnění, ucucli z malého piva a šlo se na věc. Vlastně pardon, ještě si trenér Cipro pokaždé vzal hřeben, aby si pečlivě upravil patku.
Od jara 2021 se na veřejnosti ukazoval zřídka. Přestalo mu chutnat, při pohledu na jídlo se mu zvedal žaludek. Lékaři zjistili rakovinu tlustého střeva. „Někdy je to těžká deprese, ale držím se toho, co říkávaly naše babičky: Věř a víra tvá tě uzdraví.“
V úterý slavný trenér prohrál.