Devětatřicetiletý gólman nebude sám, příští rok v létě mají naplánováno sbohem i další ligové legendy jako Pavel Horváth nebo Jaromír Blažek.
Když v neděli skončil závěrečný zápas podzimní části fotbalové ligy, jablonecký brankář jako obvykle po utkání s Plzní prohodil pár slov s Horváthem, dlouholetým kamarádem. Bylo to naposled, co se jako soupeři potkali v lize.
„S Plzní už na jaře hrát nebudeme, takže to bylo vlastně naposled, co jsme si v dresu podali ruku,“ přemítal Špit. Dresy měli pod teplákovými soupravami, protože poslední půl rok oba patří mezi náhradníky.
Už víte, co bude dál?
Mám smlouvu do léta, ale už teď v zimě nastupuju na studium trenérské licence, připravuju se na změnu.
Takže jako brankář definitivně končíte?
No, zdravotně se cítím dobře, nic mě nebolí, rád bych ještě chytal, ale nevím, jak se domluvím s Jabloncem. Spíš to vypadá, že v létě skončím.
Chytat jinde se vám nechce?
Starší brankáři, kteří už skončili, mi říkají: Chytej, dokud to jde. Jak jednou rukavice sundáš, už se nevrátíš. Jenže taky se mi nechce odcházet z Jablonce. Mluvili jsem s panem Peltou o tom, že po konci kariéry bych tam působil u mládeže. Občas chodím trénovat s dorostem a ta práce mě baví. Je důležité nejdřív v trenéřině nasbírat zkušenosti. Myslím si, že jako trenér je člověk potřebuje víc než hráč.
Když vás netrápí zdraví, co zkusit druhou, třetí ligu?
Abych byl upřímný, tak teď nevím. Může se stát, že sednu na trenérskou židli, ale třeba se jako aktivní fotbalista ještě rozloučit nedokážu. Teď to opravdu říct nedokážu.
V létě jste ztratil pozici jedničky, za celý podzim jste nastoupil jen třikrát v českém poháru. Jak odcházení prožíváte?
Nejhorší pro mě bylo období před dvěma lety, kdy přišel trenér Kotal. Ze dne na den jsem byl dvojka a ani mi to nikdo nevysvětlil. Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Pak jsem se do branky vrátil, s Romanem Valešem jsem se střídali. Letos v létě jsem měl končit, ale Roman se vážně zranil, takže mi Jablonec nabídl smlouvu na další rok.
Ale nechytáte skoro vůbec. Tentokrát vám to trenéři zdůvodnili?
Bylo to dané předem. Přišel Vlasta Hrubý a u když moc zkušeností s ligou neměl, je o deset let mladší, takže nemá cenu nic řešit, karty jsou rozdané jasně. S trenérem brankářů Veselým i s panem Šilhavým jsme o tom mluvili, Vlasta měl jejich podporu a já se přesunul do role jeho kolegy, který mu má pomáhat a krýt záda. Vím, kolik mi je a znám strategii klubu.
Nechává vám Milan Veselý během tréninků prostor už teď?
Nepletu se do toho, spíš se od něj snažím čerpat nápady. S Vlastou si pak řekneme, co udělat líp a tak. Jsou to spíš jen drobnosti.
Jak se vám mění fotbalový život? Celý týden trénujete, přijde víkend a jdete na lavičku.
Pro mě se nemění nic. Připravuju se, jako kdybych chytal. Ale dá se říct, že po letech je to nová situace.
Projevuje se změna v soukromém životě?
Je to podobné, tréninky, zápasy, soustředění. Čas stejně trávíš na stadionu. Jen jsem si tak trochu přestal hlídat svůj předzápasový režim, býval jsem na sebe přísný. Třeba už dva dny před zápasem jsem nikam nechodil, ani s rodinou. Teď si klidně vyjedeme na výlet, vyrazíme do kina.
Co vaše příprava na soupeře? Vedl jste si podrobnou databázi střelců.
I v tom jsem polevil, nejsem tak důsledný. Ale do budoucna bych to po svých svěřencích chtěl, myslím si, že to není špatná věc. Ale samozřejmě protihráče sleduju pořád.
Když se ohlédnete, jaké to bylo být profesionálním fotbalistou?
Rodinný život musíš přizpůsobit tomu fotbalovému, ale to je podobné jako v každé jiné práci. Rozdíl je v tom, že ostatní plánují akce na víkend, což my fotbalisti máme smůlu. Ale zase máme možnost v týdnu. Když zrovna nejsou dva tréninky denně, tak máš odpoledne volno.
Michal Špitnarozen 9. dubna 1975 |
Asi byste neměnil, ne?
Ne, neměnil bych. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl živit tím, co mě bavilo. Za to jsem vděčný, takové věci si člověk uvědomí až na sklonku kariéry...
Ta chvíle přichází. Na co vzpomínáte nejraději?
Třeba na to, jak jsem byl ve Spartě s Petrem Čechem, dělal jsem mu dvojku, zažil Ligu mistrů. Byla to krásná cesta Evropou. Bayern Mnichov, Real Madrid. Taky jsem nesmírně rád za deset let v Jablonci. Chytal jsem stabilně, mám skoro tři sta zápasů v lize, což není málo. Nemám se za co stydět.
Přitom ligu jste začal chytat v Příbrami. V ročníku 2000/2001 jste nevynechal ani minutu.
A skončili jsme čtvrtí. Hráli tam Ruda Otepka, Lukáš Jarolím, Dan Šmejkal.
Litujete něčeho?
Vnitřně cítím, že jsem mohl ve Spartě dokázat víc. Třeba kdybych měl víc štěstí. Dostal jsem šanci za trenéra Jarabinského, ale po vyřazení v předkole Ligy mistrů jsem už zase nechytal. Asi jsem nebyl brankář pro Spartu. Klid a pohodu jsem našel až v Jablonci.
