"Odmalička, od deseti let jsem měl jasný sen - chytat ligu a vyhrát titul. Jenže čím jsem byl starší, tím víc se mi vzdaloval. A když jsem v šestatřiceti přicházel do Slavie, vůbec jsem netušil, co všechno tady ještě zažiju," přiznává Vaniak. A že toho bylo! Těch úspěchů, slávy, zasloužené chvály i nečekaných kotrmelců.
ANKETA: Nejlepšího brankáře volte zdeHlasovat můžete do neděle 21. dubna do 23 hodin |
Důležitý hráč jsou slabá slova. Vaniak byl neochvějnou jistotou, pilířem týmu, jenž během dvou let zvládl, v co slávisté možná už ani nevěřili. Vždyť mistrovský titul dobyli po devětačtyřicetiletém čekání v roce 1996 a od té doby nic. O věhlasnou Ligu mistrů bojovali marně, byť jim postup utekl třeba v posledních vteřinách.
Teď se dočkali. Vaniak chytal famózně, Slavia v kvalifikaci Ligy mistrů vyřadila Žilinu i Ajax Amsterdam a poprvé pronikla do hlavní fáze milionové soutěže. Ve stejném ročníku - popravdě i díky zkratu sparťana Řepky a jeho vyloučení tři kola před koncem - vyrvala titul Spartě a hned o rok později ho mnohem suverénněji potvrdila. Hrála na novém stadionu v Edenu před slušnými návštěvami.
"To jsou nejsilnější zážitky - tituly a postup do Ligy mistrů. Najednou jsem viděl na tribunách starý chlapy, ty nejvěrnější slávisty, kteří fandí odjakživa. Brečeli," líčí Vaniak. "Byl jsem ve Slavii krátce a hned jsem si neuvědomil, jak moc to pro ně znamená. Že prokletí skončilo, že se mohli nadechnout, být zase pyšní na Slavii a užívat si fandění."
Z Vaniaka se stal oddaný slávista. Když mluví o nedávné historii klubu, říká my. Přitom to vážně byla náhoda.
Nebýt zraněného kolena tehdejší brankářské jedničky Vorla, do Slavie by vůbec nepřišel. Když se přestup dotáhl, vybral si číslo 28 podle data narození manželky Jany. "Nechtěl jsem, aby jedno nebo druhé dítě bylo uražené."
Dnes v klubu trénuje ligové brankáře, ale také připravuje naděje - dorostence, žáky i benjamínky: "Rád bych vychoval brankáře, který tu bude chytat pravidelně." Se Slavií se sžil a vydržel v ní, ač klubu hrozil zánik a hráči nedostávali peníze. Nezatrpkl, ani když s ním kouč Jarolím nedůstojně zametal.
ÉRA VE SLAVII. Nejkrásnější roky kariéry prožil Martin Vaniak právě ve Slavii. Získal s ní dva tituly a zahrál si Ligu mistrů.
Byl to ročník po druhém titulu a trenér rozjel experimenty. Vaniak po jedné chybě seděl na lavičce, přednost měl zelenáč Hanuš. Pak zase chytal zkušený veterán, než kouč ukázal na Romanovse z Lotyšska. Vyhlédl si i Slováka Seneckého, ale sezonu zase dokončil Vaniak. Dál to bylo divoké - přišel Fin Jaakkola či Zlámal.
"Už jsem neměl komu co dokazovat. Trenér rozhodl, já jsem to vzal, i když jsem si mohl myslet svoje. Nakonec mi dal vývoj za pravdu. Když jsme hráli v Ostravě o trenéra, Jarolím hned věděl, že do branky půjdu já, že se nepodělám a odchytám to s čistým svědomím," říká Vaniak. "V mládí jsem byl vzteklej a prudkej, ale teď jsem věděl, jak reagovat."
Nejlepší brankářSpolečná anketa Ligové fotbalové asociace a portálu iDNES.cz
|
I za Petrouše trpěl. V brankářské hierarchii se postupně propadl na trojku, v zimě z něj udělali trenéra gólmanů, dokonce absolvoval i stáž v Atlétiku Madrid a stejně ho přemlouvali k návratu. Zase se dostal do formy, zase držel Slavii. Na konci května 2011 však už definitivně chytal naposledy.
"Celá moje kariéra byla nahoru a dolů, vrcholy a pády," vzpomíná.
S fotbalem začínal v Ústí nad Labem, nejdřív levé křídlo, pak jako brankář. Ovšem ve čtrnácti přestal trénovat, až si pro něj po čtyřech měsících došel kouč až domů. Když byl na vojně v Hodoníně, také se pár týdnů musel připravovat sám. Na první test do Olomouce přišel ve vojenském, nic jiného neměl.
V Olomouci se postupně prosadil a strávil tam hned šest let. Jenže když se blížil konec smlouvy, novou odmítl podepsat a půl roku nechytal. "Házeli mi klacky pod nohy, já jsem se zase zařekl a vůbec jsem s nimi nemluvil," vzpomíná Vaniak. "Tehdy jsem byl mladej a viděl jsem jednoho viníka. Teď už na to koukám jinak."
OLOMOUCKÉ ČASY. Na Hané strávil během dvou angažmá celkem deset let a odchytal 211 ligových zápasů. Celkem v nejvyšší soutěži nastoupil do 440 duelů.
Další úspěšné roky strávil v Drnovicích. Díky reflexu, mrštnosti i skvělé poziční hře byl zase oporou, týmu pomohl do pohárů. Zůstal čtyři roky, než se vrátil zpátky do Olomouce. Jak moc byl pro oba kluby nepostradatelným, podtrhuje výjimečná série - odchytal 166 ligových zápasů bez přestávky za sebou.
Stal se také mistrem světa v chytání přímých kopů, prosadil se do reprezentace, za niž nastoupil v sedmi zápasech. Při druhém odchodu z Olomouce se dočkal i rozloučení. A mimochodem - právě v Olomouci se zrodila přezdívka Čaroděj pro jeho kouzelné zákroky.
Kočovný životDevět let na cestách  Doma je v Olomouci, kde má dům a kde žije jeho žena Jana, osmnáctiletá dcera Tereza a jedenáctiletý syn Martin. Jenže on už devět let spíš kočuje a doma je zřídka. "Snažím se dělat první poslední, aby rodina měla zázemí. Jen se bojím, aby mi děti nevyčetly, že jsem jim chyběl." |
Následující rok strávil v Panioniosu Atény, pak pomáhal Mostu se záchranou v lize. Před novou sezonou už však o něj nestáli, klub neuplatnil opci. Jenže zatímco Most nakročil k druholigové propasti, Vaniak za tituly.
"Byl jsem strašně rád, když v té éře chodilo patnáct tisíc lidí, za moji brankou to bylo celý červený a fanoušci volali moje jméno. Kvůli té atmosféře, která mě dostávala do transu, jsem fotbal dělal," říká Vaniak.
Mít za sebou své fanoušky, to je ohromná podpora.
Ale co ti soupeřovi, jak ti na něj reagovali?
"Já jsem rád ničil lidi - když se mi pořádně dařilo, chytal jsem i nemožný a oni křičeli. V Drnovicích jsem šel třeba pro míč za branku a chrstli mi pivo na záda. Nikdy jsem při zápase neotočil, to by mě rozhodilo. Byl jsem imunní. Třeba až po utkání jsem zaťal ruku na znamení vítězství," popisuje Vaniak.
Když je řeč o fandění, i věčně usměvavý sympaťák se rozohní. "Štvalo mě, jak si otírali pusu o Slavii, když jsme neměli peníze. Vysmívali se nám, že jsme žebráci, místo aby smekli, že i za takových podmínek hrajeme. Nebo nesnáším, když nechutně sprostě nadávají malé děti."
Když chytal naposledy, nic z toho neslyšel. Ani nadávky, ani skandování. Slavia hrála proti Bohemians před prázdnými tribunami. Aplaus si užil až na startu nové sezony, když se před prvním zápasem přišel rozloučit. Promítli mu nejkrásnější zákroky, fandové z tribuny sever zase připravili choreo i vzpomínkové fotky.
To i Vaniak byl dojatý a plakal.
