Pavle, tohle je první tisková konference, na které nevystupujete jako aktivní fotbalista. Je to jiný pocit? Změnilo se vaším rozlučkovým zápasem něco?
Ještě ne... V podstatě nic nového, normální tiskovka.
S novinářem Janem Paličkou jste napsal knížku Můj příběh nekončí. Jak teď bude váš příběh pokračovat?
Budu trénovat Domažlice. V úterý dopoledne jsem navíc měl přijímací zkoušky na trenérské studium, tak snad jsem prošel, i když výsledek ještě neznám. Doufám, že jsem se tam dostal.
A co Plzeň? Odcházíte úplně?
Ne, jsem domluvený, že bych se měl nějakým způsobem podílet na nově vzniklé fotbalové akademii. Domažlice jsou navíc plzeňskou farmou, takže s Plzní zůstávám ve spojení.
Najednou nebudete jedním z kluků, ale budete je trénovat.
Snad se dokážu chovat tak, abych ty kluky přetáhl na svou stranu. Chtěl bych to dělat dobře. A hlavně se to chci učit. Netvrdím, že budu dobrý trenér, ale myslím, že by mi to mohlo jít.
Splnil úterní rozlučkový zápas vaše představy?
Předčilo to všechna moje očekávání. Pro mě to bylo víc než skvělé! Vždyť stadion zůstal plný ještě dvacet minut po zápase, což je neskutečné! Pak už jsem ani nemohl brečet.
V závěru zápasu nastoupil i váš sedmiletý syn Patrik. Je to naděje pro plzeňské fanoušky?
Tak to jedině pro hodně mladé fanoušky. Ale syn je na tom podobně jako já - fotbal má hrozně rád. Snem každého táty a syna je zahrát si spolu. Jsem rád, že to takhle proběhlo. On z toho ještě nemá rozum, ale až se na to podíváme třeba za deset let, tak se tomu budeme smát nebo brečet.
V Plzni jste měl zásadní vliv na kabinu, na spoluhráče i na fanoušky. Kdo tuhle roli po vás převezme?
Nemyslím, že jsem měl zásadní vliv na kabinu. Moje reakce byly jen víc vidět. Kabina žije normálním životem i beze mě. V poslední době jsem tady často ani nebyl, protože jsem byl zraněný a nemohl jsem trénovat. A kluci to stejně zvládli.
Do Plzně jste přestoupil před sedmi lety ze Sparty. Dokázal jste si tehdy představit, že vás tu čekají nejhezčí chvíle kariéry?
Těžko si něco takového plánovat ve třiatřiceti. Jsem rád, že jsem se sem dostal. I když můj odchod ze Sparty byl zvláštní, tak jsem nikdy nebral jako zadostiučinění, že jsme v Plzni třeba vyhráli ligu nebo hráli Ligu mistrů. Taky mi blesklo hlavou, že kdybych tehdy zůstal ve Spartě, tak už bych dneska fotbal nehrál a určitě bych nezažil takovéhle loučení. Přestup ze Sparty pro mě byl životní.
S vaší kariérou se loučil i bývalý hokejista Jaroslav Špaček, který si prý pamatuje všechny svoje góly. Co vy?
Ale on jich dal asi pět! No, kdyby mi někdo řekl soupeře a nějakou indicii, tak bych si na ty svoje góly asi taky vzpomněl. Přece jen jich nebylo tolik. Spíš zápasů bylo hodně.
Litujete něčeho během své kariéry?
Říká se: „Nebreč nad rozlitým mlíkem.“ Všechny věci, třeba přestupy, jsem dělal, protože jsem věřil, že to pro mě bude lepší. Možná kdybych před lety zůstal v Portugalsku, tak jsem pak mohl přestoupit do Španělska. I když asi ne toho bílého dresu... Ale to mě teď napadlo, to jsou kdyby. Taky je možné, že kdybych udělal něco jinak, tak už čtyři roky fotbal nehraju. Takže ne, ničeho nelituju.
Mimochodem, po rozlučkovém zápase jste mluvil o kilogramech. Pamatujete si, kolik jste vážil, když jste s ligou před více než dvaceti lety začínal?
V Portugalsku jsem měl sedmdesát šest kilo, ale tam jsem něco shodil. Na začátku profesionální kariéry jsem mohl mít třeba sedmdesát osm kilo. Teď je to tedy trochu víc. Však říkám, že největší radost z mého odchodu bude mít v Plzni trávníkář.
