Už koncem listopadu, když tehdy ještě jako střídající hráč Liberce vybíhal v 73. minutě na hřiště pardubického stadionu, tušil, že od jara bude nejspíš nosit dres soupeře. Odchod středopolaře Michala Hlavatého zpět do Pardubic už se totiž v tu chvíli rozbíhal do vyšších otáček.
„Od lidí v Liberci jsem tou dobou měl první náznaky, že se k něčemu schyluje. Když jsem pak nastupoval, tak jsem na tohle téma poslouchal různé vtípky a narážky. Směřovalo to k mému odchodu,“ líčil Hlavatý na prvním zimním tréninku svého staronového týmu v Pardubicích.
Liberec tady tehdy vyhrál 4:0. Chtělo se vám vůbec do týmu, který schytal takový výprask?
Chtělo. (usmívá se)
Dá se říct, že jste zpátky doma?
Rozhodně. Jsem nadšený, že to tak dopadlo. S Libercem se mi samozřejmě neloučilo lehce, ale na druhou stranu se mi snadno přicházelo do Pardubic. Mám fakt radost.
Hlavatý očekávání v Liberci nenaplnil. Po roce a půl se vrací do Pardubic |
Kdy jste začal nad návratem uvažovat úplně poprvé?
Už když jsem do Liberce odcházel, tak jsem byl s předchozím vedením místního klubu domluvený, že jednou bych se chtěl určitě vrátit. S manželkou jsme se pořád bavili o tom, že v nás kousek Pardubic zůstal. Nedá se říct, od kdy jsem o tom přemýšlel, ale jakmile se všechno rozběhlo, tak nic jiného už jsem v hlavě neměl.
Jiná varianta nepřipadala v úvahu?
Něco se řešilo, ale vždycky jsme to stopli. Jednak jsem myslel jen na Pardubice, ale hlavně by nebylo korektní, abych jednal s více kluby najednou. Přestup jinam hrozil jen ve chvíli, kdyby se mezi sebou nedomluvili manažeři. Se mnou to bylo jednoduché.
Při příchodu do Liberce v roce 2024 vás tamní generální ředitel Jan Nezmar představoval jako hlavní tvář nové liberecké éry. V Pardubicích je to teď v podání Jiřího Bílka úplně to samé, dá se to nějak porovnat?
Obě situace mohou působit stejně, ale hlavní rozdíl je v tom, že výborně znám místní prostředí. Bude pro mě snazší rychle zapadnout.
Přesto jsou dnešní Pardubice v podstatě úplně jiným klubem.
To určitě. Bavili jsme se s klukama v kabině, že během posledního půl roku se tady s příchodem nového majitele všechno změnilo. Je hlavně znát jiné nastavení v hlavách všech lidí v klubu. Pardubice se posunují na další úroveň, ale zároveň je důležité, aby zůstala zachovaná zdejší rodinná atmosféra.
O ní se ve spojení s Pardubicemi neustále mluví. Není to dnes už spíš na škodu?
Naopak si myslím, že z toho těžíme. Kdokoli z Pardubic odešel, tak se sem chtěl vždycky vrátit, protože tady třeba prožil jedny z nejlepších chvil své kariéry. Je to naše výhoda.
Na severu Čech jste měl původně vydržet minimálně do roku 2028. Už jste si nějak vyhodnotil, proč to nevyšlo?
Jasně, jsou to celkem objektivní důvody. První sezona v Liberci nebyla tak úspěšná, jak se předpokládalo a trochu se změnil styl fotbalu. Vedení si vyhodnotilo, že do něj už tolik nepasuji. Pro obě strany to nebylo ideální, ale rozešli jsme se v dobrém. A znovu říkám, že jsem spokojený, jak to všechno dopadlo.
S manželkou se do Pardubic vracíte na stejné místo, nebo začínáte někde od začátku?
Museli jsme vyměnit byt, protože v tom našem původním bydlí Láďa Krobot, kterého určitě nechceme vyhazovat, ani se k němu stěhovat. (směje se). Hlavně jsme taky kvůli synovi potřebovali něco většího, ale vracíme se do stejného komplexu, kde jsme bydleli. To je pravda.
Zmínil jste útočníka Ladislava Krobota, byl jedním z těch, na koho jste se do Pardubic nejvíc těšil?
Určitě. Hodně jsem si taky psal a volal s Vojtou Patrákem, s Kamilem Vackem, Tomášem Solilem, Samuelem Šimkem. Nechtěl bych na nikoho zapomenout, těšil jsem se fakt na všechny. Hned první den po mém návratu byla týmová večeře a pak jsme šli na... (zamyslí se).
Dezert.
Nechtěl jsem to říkat, když jsme v přípravě, ale je to tak. Tam mi kluci říkali, že je to jako bych nikam neodešel. V klubu jsou pořád stejní lidé se stejným smyslem pro humor, je to skvělé.
Třeba Jiří Krejčí, který vás coby poradce sportovního úseku na trénincích sleduje od zábradlí. Spolu jste toho tady zažili opravdu hodně.
Mraky. Je dalším z těch lidí, se kterými jsem byl v kontaktu i během působení v Liberci, řešili jsme pohledy na různé věci. A krátce jsme spolu mluvili před odletem na soustředění do Turecka.
V minulosti jste pro něj byl stěžejním hráčem, stejně jako teď pro Krejčího nástupce Jana Trousila. Jak se vám poslouchalo, když říkal, že se do klubu vrací jeho ikona?
Nechci se nějak vychloubat, ale se všemi lidmi tady mám skvělý vztah a věřím, že vím, jak na mě nahlíží. Necítím se tím nijak svázaný, naopak mi to dodává energii. A ještě bych se chtěl vrátit k panu Krejčímu.
Povídejte.
Říkáte, že jsem byl pro něj klíčovým hráčem, on pro mě zase klíčovým trenérem. Byl první, kdo mi v dospělém fotbale dal pořádnou důvěru, za to mu můžu jenom děkovat.
Z vašeho návratu do Pardubic mají radost také místní fanoušci, kteří vás vždycky měli hodně rádi. Jak se těšíte na ně?
Strašně moc. Nejdřív si to všechno budu muset zasloužit svými výkony, ale těším se moc. Spousta fanoušků Pardubic mi občas něco psala třeba na Instagramu, tím, jak je klub malý, tak se všichni minimálně podle obličejů známe.
Jaké jsou vaše cíle v obnoveném pardubickém angažmá?
Tady zase budu muset zmínit pana Krejčího. Když jsme uzavírali první sezonu, tak si ke mně sednul v autobuse cestou z nějakého zápasu a říkal mi, že se těší na dobu, kdy tady budeme hrát evropské poháry. Ne každý v jiném klubu, ale přímo v Pardubicích, takže tenhle sen mám. Ale obecně už jsem v nějakém rozhovoru říkal, že pro mě bude daleko srdcovější hrát v Pardubicích třeba někde okolo top šestky než v jiném klubu o titul. V mé hlavě to v podstatě znamená to samé.
