„Ve druhé lize to bylo od výplaty k výplatě. Člověk šetřil z prémií. Teď se mám daleko líp,“ tvrdí opora třetiligového vesnického klubu z Brozan. „Druhou ligu beru jako soutěž pro kluky do 25 let, co to chtějí zkusit výš, pak už to podle mě nemá cenu.“
Se svým příběhem není ojedinělý, druhá liga není žádný finanční med. „Můžu podepsat, že v ní nejsou extra velké peníze,“ přikyvuje Marek Richter, obránce Varnsdorfu. „U mě ale víc než finanční stránka rozhodla motivace zkusit se ještě dostat do první ligy. Uživím se, samozřejmě, kdyby ne, nešel bych do toho.“
Mohl by vydělávat víc, pokud by souběžně s fotbalem pracoval, jenže tím by si už třeba nadobro zavřel cestu do nejvyšší soutěže. „Mám rodinu, peníze bych měl hezčí, ale asi by šlo o konec kariéry. Kluci říkají, že je těžké jít z práce na trénink, jste unavený. Já loni o rok prodloužil smlouvu a rozhodl se, že ještě všechno obětuji fotbalu,“ prozrazuje čtyřiadvacetiletý poctivec Richter. „Jsou příklady, že kluci se dostali do první ligy až ve třiceti. Uvidím, jestli vydržím tak dlouho čekat.“
Marek Krátký nevydržel, jeho ligová epizoda byla krátká. Za Teplice a Hradec Králové nasbíral 29 startů, ve Spartě žádný. „Myslím, že jsem z kariéry mohl vyždímat víc. Mrzí mě to, ale nelituju,“ nekňourá Krátký.
S odstupem času by něco udělal jinak. V sedmnácti, když nakoukl do dospělého fotbalu, by už přikývl na hostování ve třetí lize. „Myslel jsem si, že je to pro mě málo. Jako starší jsem zjistil, že tahle soutěž je skvělá škola pro mladé. Samý souboj, hráč se otrká. Tohle byl jeden z momentů, které rozhodly, plus blbé zranění.“
V brozanském Sokolu je Krátký od podzimu 2020. Nelituje. Předseda Antonín Kühn mu stejně jako dalším hráčům dal nejen fotbalové angažmá, ale i civilní práci. „Všichni jsme v jedné firmě, stavíme karavany. Je nás tam sedm,“ líčí záložník. „Jako montážní dělníci jsme k ruce truhlářům a instalatérům. Celou kastli, která to drží pohromadě, stavíme my.“
Přechod z režimu profesionálního fotbalisty byl perný. „I když práce není náročná, tak na osmihodinové šichty a brzké vstávání jsme nebyli zvyklí,“ přiznává Krátký. „Když máme ve všední den zápas, pracovní doba se zkrátí a beru to jako menší rozcvičku. Jde o úplně jiný pohyb než během tréninků, které jsou těžké, ale nárazové. Není sranda stát osm hodin v kuse a něco dělat, do toho trénink, doma být až v sedm večer. Ale už jsem si zvykl a únavu necítím.“
A nestrádá ani finančně. „Představoval jsem si, že se budu živit ligovým fotbalem déle. Ale když vidíte, jak to funguje ve druhé lize a v Ústeckém kraji a okolí, nemá to smysl. Spousta kluků to pochopila taky,“ pozoruje Krátký a jeho brozanský parťák Martin Jindráček přidává: „Ve druhé lize jsou platy 20–30 tisíc korun. My se s prací máme líp i jak půlka nebo čtvrtka první ligy. Máme všechno v čistém, oni musí danit.“
Kadaňský rodák Krátký neví, co by ho přimělo vrátit se do elitní soutěže. „Už ty ambice nemám. Ze zkušenosti vím, že ve fotbale člověk v první řadě řeší peníze. To by musela být nabídka z top šesti českých týmů a je mi jasné, že ta už nemůže přijít,“ dumá. „Teď se snažím udělat kariéru pracovní, posouvat se výš. Až jednou skončím s fotbalem, ať mám s rodinou hezký život.“
Přibral. Prodají mě na kila, směje se JindráčekNa hruď si nechal vytetovat teplická fotbalová Stínadla, ale po první lize se Martinu Jindráčkovi nestýská. Pracuje a kope za Brozany třetí nejvyšší soutěž. „Užívám si to víc než předtím,“ tvrdí třiatřicetiletý útočník, pasovaný na brozanského Ronalda. Mezi českou elitou strávil sedm sezon, nasbíral 134 startů a dal devět gólů. Co si užíváte? Taky ubylo nervů? Jak vypadá teď váš režim? Nepřibral jste? To by vám v Teplicích neprošlo. Ligu jste hrál i za Ústí a Příbram. Jaká to byla éra? A podmínky máte teď jaké? Nechybí vám ani oblíbená kafíčka po tréninku? |