Se slávistickým týmem trénuje už přes dva týdny, absolvoval s ním tvrdé kondiční soustředění v Krkonoších, vyjednává o roční smlouvě s opcí. A začátkem týdne se v médiích objevila zpráva, že čtyřiatřicetiletý fotbalista za Slavii nastoupí na turnaji v Čelákovicích.
Vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem v roce 2005 se ve středočeské obci přece jen objevil, ale jen proto, aby své budoucí spoluhráče viděl v akci. Přesto se stal před finálovým duelem, v němž Slavia porazila Mladou Boleslav 1:0, hlavní atrakcí dne.
Novinářům, rozhlasovým reportérům i televizním štábům musel před místní tribunkou vysvětlovat, proč zatím ještě nehraje.
"Téměř půldruhého roku jsem v Bordeaux nehrál. Rok kvůli zdravotním problémům a když jsem byl od letošního ledna v pořádku, trenér mě skoro nestavěl. Teď mám v nohách a v těle těžkou kondiční přípravu a jsem šíleně unavený," líčil Šmicer ve shluku kamer. "Takovou přípravu jsem hodně dlouho neměl, tak jsem trenéra Jarolíma požádal o volno. Myslím, že je lepší začít hrát o pár dní později, než teď riskovat zranění."
Poté se Šmicer za nadšeného aplausu diváků odebral do VIP prostor, kde u jednoho stolu s žurnalisty trpělivě odpovídal na nejrůznější dotazy.
Opravdu jste na tom tak, že byste turnajové finále nezvládl?
No, kdyby šlo o život, tak bych na hřiště nejspíš šel. Ale protože to takhle nestojí, s trenérem Jarolímem jsme se shodli, že v téhle fázi přípravy pro mě bude lepší, když budu odpočívat. Tak jsem dostal na čtvrtek a pátek volno.
Bylo to pro vás velké dilema požádat kouče o úlevu?
Podle toho, jak zničený jsem se cítil ve středu, to žádné dilema nebylo. Představil jsem si, jak jsem u každého míče o krok druhý, což by bylo k ničemu. Celý zápas jsem hrál naposled někdy začátkem roku za Bordeaux. Pak jsem jen paběrkoval jako náhradník a navíc zase přišly zdravotní problémy.
Náročná slávistická příprava vás tedy zaskočila?
To ne, takhle se to říct nedá. Nesu to hůř proto, že jsem poslední týdny ve Francii spíš marodil, než trénoval a hrál. Navíc slávisti neměli tak dlouhou přestávku, takže z nich ty síly tolik nevyprchaly. A můžu taky říct, že tak tvrdou přípravu jsem v Bordeaux nezažil. To možná ani předtím v Liverpoolu.
Do zápasu se tedy chystáte kdy?
Rád bych hrál už v neděli přípravu proti gruzínskému Ameri Tbilisi. Ty dva dny klidu mi pomůžou, únava odezní, v sobotu potrénuju a v neděli jdu na to. Teda, jestli mě trenér postaví.
Dá se už dnes říci, že se opět stanete slávistou?
Trenér Jarolím před pár dny říkal, že je to na devadesát procent, já říkám dneska, že je to na pětadevadesát. Dolaďujeme podmínky smlouvy, souvisí to i s tím, že až bych skončil, měla by mi Slavia nabídnout další práci v klubu.
A těch zbývajících pět procent?
To je pořád ještě možnost zahraničního angažmá. Cítím se moc dobře, fotbalově o sebe strach nemám, takže kdyby přišla solidní nabídka, pokračoval bych venku. Ale ta šance se každým dnem snižuje.
Prý jste měli něco rozdělaného s trenérem Ivanem Haškem.
Jsme s Ivanem kamarádi a kdyby on nějaké angažmá venku našel, nejspíš bych s ním šel. Jednak bych měl záruku, že nebudu v klubu samotný český hráč, a pak taky, když na vás kouč spoléhá, cítíte se líp kdekoli.
Měl jste ale i jiné nabídky?
Například Izrael a Turecko, ale to už v mém věku není pro mě. Sice za tím byly pohádkové smlouvy, ale já dneska nemám zapotřebí jít jen po penězích. Pokud jde o plat, Slavia řekla, co mi může nabídnou, a já to vzal. Jsem spokojený. Kdyby mi záleželo jen na penězích, tak bych tady s vámi teď neseděl.
Na čem vám tedy v současné době záleží?
Hlavně na té Slavii, která mi hodně dala, do velkého fotbalu mě přivedla a umožnila mi dokázat něco v zahraničí. Titul s Lensem, vítězství s Liverpoolem v Ligovém poháru a v Lize mistrů. Vlastně i na tom má Slavia podíl.
Neberete to tak, že byste byl Slavii něco dlužný?
To v žádném případě, nedlužím jí nic. V šestadevadesátém jsem jí pomohl k titulu a když jsem pak odcházel do Lensu, pomohl jsem jí ke slušným penězům. Takže splácení nějakých dluhů v tom není. Ale chci prostě Slavii pomoct ve složité situaci. Čeká ji kvalifikace Ligy mistrů a taky už by bylo na čase vyhrát zase titul. Navíc se taky těším, že si zahraju na jejím novém stadionu.
Kdy by tedy mělo padnout konečné rozhodnutí?
Do poloviny července. Patnáctého Slavia odjíždí na herní soustředění do Německa a to už musí mít trenér Jarolím jasno. Nechci, aby si fanoušci mysleli, že pořád spekuluju, ale snad jsem to vysvětlil. Kdyby přišla nějaká rána v podobě parádní nabídky třeba z Francie, ještě bych to zkusil. Ale v téhle chvíli to vypadá tak, že se příští týden Slavii upíšu.
Nebojíte se přece jen tlaku, pod jakým ve Slavii budete. Každý bude čekat, jak tým zvednete.
Pravda je, že dost známých mě od tohohle angažmá zrazuje. Že bych mohl ztratit kredit, že se mi návrat do české ligy povést nemusí. To víte, že se mi v hlavě honí nepovedené návraty Pavla Hapala, Radka Látala, nebo Martina Frýdka. Ale přesto se ztráty kreditu nebojím, všechny ty úspěchy a trofeje mi přece nikdo nevezme.
Ale co když vám to nepůjde tak, jak si teď představujete?
Kdybych se měl kopat za uši, tak kopačku zuju a všem poděkuju za šanci, kterou mi dali. Sbalím tašku a půjdu. Ale jsem přesvědčený, že takhle to nedopadne. Když budu kondičně fit, a to určitě budu, tak fotbalově se o sebe nebojím.
Chtěl jste s kariérou špičkového fotbalového profesionála někdy v posledních letech skončit?
Napadlo mě to, když jsme s Liverpoolem před dvěma lety vyhráli Ligu mistrů. Bylo mi už dvaatřicet, docela dobrý čas i dobrá chvíle na rozloučení, navíc s nejcennějším evropským klubovým pohárem. Jenže pak jsem si uvědomil, že mám do fotbalu pořád obrovskou chuť.
Tak jste vzal nabídku Bordeaux.
A můžu říct, že jsem si to v tomhle francouzském mužstvu opravdu užíval. Předtím Bordeaux hrálo spodní polovinu tabulky, zatímco najednou jsme jeli na druhé místo. Já jeden čas dokonce dělal kapitána, dal jsem třináct gólů. Ale loni v únoru jsem se zranil a začalo trápení. Přišel jsem pak v Bordeaux o Ligu mistrů a v národním mužstvu o mistrovství světa. Po roce jsem se sice uzdravil, na hřiště se vrátil, ale po jediném odehraném ligovém zápase pro mě najednou místo v sestavě nebylo. Tím spíš se teď, když jsem konečně v pořádku, na pořádný fotbal zase těším.
A napadlo vás skončit s fotbalem, když před půldruhým rokem vaše vleklé zdravotní problémy začaly?
To víte, že napadlo. Jenže co by to bylo za loučení, když jsem místo fotbalu jezdil po doktorech a nemocnicích. To by bylo takové nijaké. Proto jsem to loučení ještě odložil. Chci prostě končit s radostí ze hry.
Domníváte se, že tu fotbalovou radost najdete právě ve Slavii?
Jsem o tom přesvědčený.
Pamatuje vůbec, kdy jste hrál za Slavii naposled?
Pochopitelně. Bylo to nedlouho před mistrovstvím Evropy v Anglii. Jeli jsem na poslední kolo do Liberce už jako mistři ligy a v květnu před jedenácti lety jsme tam vyhráli tři dva. Hrozně moc jsem chtěl dát gól na rozloučenou, protože to už jsem věděl, že jdu do Lensu. Jenže ne a ne se trefit, takže když jsme pak asi čtvrt hodiny před koncem kopali za stavu tři jedna už druhou penaltu, kluci mě na ní poslali. Tu první Karel Poborský proměnil, ale mně ji Láďa Maier tenkrát chytil. Byl jsem na něj naštvaný, protože ten gól na rozloučenou se Slavií jsem nakonec nedal.
A s brankářem Maierem jste se udobřil?
Jasně, já se na něj samozřejmě zlobil jen naoko. A na tom mistrovství Evropy jsem ho vyzval na souboj. Že mu dám ze sedmi penalt sedm gólů. Když se mi to povede, tak že mi odevzdá své brankářské rukavice, když ne, tak že já mu dám své kopačky. No a jak myslíte, že to dopadlo? Možná má ty moje kopačky dodnes, vychytal mě.
Pomýšlíte v souvislosti s návratem do Slavie, že byste se mohl snadněji vrátit i do národního mužstva? Vždyť trenér Brückner při každé příležitosti připomíná, že do jeho týmu, za který jste naposled nastoupil 16. listopadu 2005 ve vítězné baráži s Norskem, stále patříte.
Brücknerova důvěra mě samozřejmě těší a já sám jsem se reprezentace nikdy nevzdal. Když mám být upřímný, i na tenhle návrat často myslím. A kdybych se ve Slavii výrazně prosadil, jistě bych měl do národního mužstva blíž, než kdybych hrál někde venku.
