V kabině by měl slovo jiný lídr. A musel by se hledat jiný střelec veledůležitých gólů, které už po třinácti kolech výrazně přiblížily titul.
Před třemi týdny Kolář jedinou brankou na Letné sejmul Spartu, v neděli doma i Slavii, která zřejmě jako poslední měla šanci plzeňský úprk za titulem přibrzdit.
„Cítím zadostiučinění. Asi málokdo z vás mi věřil, dost se o mně pochybovalo,“ říkal po utkání do sálu plného novinářů. „Doufám, že je to znamení, že ještě něco umím a dokážu ještě nějak pomoct k tomu, abychom hráli nahoře.“
Znamení? Nedělní večer posloužil spíš jako jasný důkaz.
Ne že by Kolář celý zápas zářil a viditelně táhl tým za vítězstvím. Stejně jako už mockrát jste z něj mohli mít dojem, že se stulpnami staženými hluboko pod koleny hraje tak trochu bez zápalu.
Jenže to je jen první dojem: na druhý už si uvědomíte, že blonďatý záložník dokáže to, co většina hráčů v české lize neumí. Mazaný, zkušený, vždycky o myšlenku napřed. Vůbec nemusí naběhat nejvíc ze všech, stačí mu oči a bleskurychlé uvažování.
Přesto: čekali byste, že v Plzni, která ho loni na podzim už nepotřebovala, znovu takhle ožije?
Vracel se po těžkém období, kdy během jara neodkopal jediný soutěžní zápas. První zahraniční angažmá v tureckém Gaziantepsporu mu zhořklo, po podzimu zjistil, že se s ním nepočítá.
Během neplánovaných prázdnin si vyčistil hlavu, ale neflákal se. Trénoval sám, a když se ozval Vrba a nečekaně nabídl návrat do Plzně, vzal si pár dní na rozmyšlenou.
Byl na vážkách. Bál se, aby nešlápl špatným směrem. Napadalo ho, jestli už v Plzni všechno krásné neprožil. Jenže pouto s Vrbou ho nakonec přesvědčilo.
„Vím, že někteří z vás ho tlačili do Dukly, že jste psali, že už na Plzeň nemá a že mu absolutně nebude vyhovovat,“ rýpl si v neděli do části novinářů plzeňský kouč. „Jsem rád, že dokazuje, že nám v těžkých zápasech a rozhodujících momentech může obrovsky pomoct.“
Plzeň zkrátka Kolářovi sedí. V jejím dresu omládl a zapomněl na to, jaké trápení mu fotbal v předchozích měsících přichystal.
„Přišel jsem do známého prostředí, vlastně spíš do rodiny, kde jsem prožil nádherná léta. Ty úžasné chvíle nás všechny stmelily,“ popisoval skoro až dojatě. „Cítím, že sem patřím, spoustu lidí tu znám. A že teď dávám důležité góly? Neberu sám sebe jako rozdílového hráče, ale jako součást týmu, který chce být úspěšný.“
To se zatím daří nad očekávání. V sezoně, od které si hodně slibovaly Sparta i Slavia, nakonec všem překvapivě utíká právě Plzeň.
Před startem ligy utratila jen nepatrný zlomek toho, co soupeři. Místo velkých jmen ze zahraničí vsadila na retrostyl, kterému měl šéfovat právě Kolář.
Ten se na sezonu těšil jako už dlouho ne a bral ji jako výzvu. Chtěl dokázat, že posilám za desítky milionů může konkurovat on: navrátilec po třicítce, který nestál ani korunu.
Daniel KolářČísla a zajímavosti
|
„My si pořád stěžujeme, jak je naše liga na prd a jak nemá úroveň, tak jsem zvědavý, o kolik jsou lepší ti borci, kteří přišli,“ říkal v létě. „Jsme na tom opravdu tak špatně? Brzo se ukáže.“
Ukazuje se, že Plzeň na tom rozhodně špatně není. Naopak, ligu válcuje, neztratila ani bod a Kolářových pět gólů pomohlo k tomu, aby si vybudovala těžko dostižitelný třináctibodový náskok před druhou Olomoucí.
„Na začátku sezony se říkalo, že peníze vládnou fotbalu, že když se nakoupí drazí hráči, tak to zaručí vítězství. My jsme rádi, že to každý zápas dementujeme,“ usmál se chlapík s šestadvacítkou na zádech a miniaturními chrániči. „Nemáme takové možnosti jako Slavia, a tak nás teď hřeje, že si můžeme říct, že jsme hráli lépe než oni.“
Není to vychloubání, Plzeň ve šlágru podzimu soupeře přehrála. Ale nebýt Koláře, možná by se stejně musela spokojit jen s bodem.
Rozhodla jeho rána ze 79. minuty definitivně o titulu? „Nad tím nepřemýšlím,“ usmál se hrdina večera.
V Plzni asi nikdy nebude takovou legendou jako kouč Vrba nebo bývalý kapitán Horváth, ale už teď se dá říct, že se vrátil jako král. Když dotáhne Viktorii k pátému titulu, bude jeho stopa ještě výraznější.
