Za Baník v letech 1976 až 1983 odehrál 181 utkání a dal 31 gólů. Do Ostravy dnes 62letý rodák z Veľkých Ripňan přišel po vojně v Táboře.
Duelu starých gard se zúčastnil poprvé. „Těšil jsem se, už jsem chtěl přijet a potkat ty kluky, známé, popovídat si a oživit některé vzpomínky. Ale člověk po těch letech musí někdy vzpomínat, kdo je kdo.“
Proč jste nedorazil na některé z předešlých utkání?
Byl jsem v kontaktu s Petrem Zajarošem (někdejší záložník Baníku, který starou gardu dává dohromady),ale měl jsem svou práci, svoje povinnosti. Trénoval jsem a na konci roku bývají halové turnaje.
Takže jste dorazil až v důchodu?
Je pravda, že teď jsme dorazil po delší době, ale jinak jsem do Ostravy jezdil pravidelně, sledoval jsem Baník i v roce 2004, jak šel za titulem. A jezdil jsem tu pozorovat hráče, když jsem v Nitře dělal manažera. Navíc mám manželku z Vratimova, takže jezdíme i na chatu do Beskyd. Pořád tady mám kamarády. Třeba s Liborem Radimcem se navštěvujeme pravidelně dvakrát třikrát do roka.
Po odchodu z Baníku jste ještě hrál za Nitru. Jak vypadala vaše další kariéra?
Hrál jsem v Rakousku, kde jsem začínal i jako trenér. Pak mě přemluvili, abych dělal manažera v Nitře. A dlouho jsem trénoval menší kluby v okolí. Také jsme s jedním kamarádem podnikal. Teď už jsem dva roky bez fotbalu.
Takže si začínáte užívat důchodu?
Ještě si neuvědomuji, co to ten důchod je. Rozhodně nechci zůstat nečinný, budu něco dělat.
Stále i sportovat?
V Nitře máme takovou partu bývalých hráčů, dvakrát v týdnu trénujeme, s nimi si chodím zaběhat, takže se pořád udržuji v kondici, pořád mám nějaký pohyb.
Vaši spoluhráči i soupeři při utkání starých gard byli mladší. Stačil jste jim?
Roky se sice hlásí, ale už to není o běhání. Vždy byl důležitý ten výběr místa. (smích) Nesmíte běhat více, než je nezbytné. Člověk se musí umět postavit tam, kam přijde míč.
Byl jste na hřišti nejstarší?
To ne, Libor Radimec je o tři roky starší... Ale je fakt, že ostatní jsou o generaci dvě mladší. Ale druhý nejstarší, to asi jsem.
Znáte vůbec vaše mladší spoluhráče?
Znám, i když některé jen z televize. Ale jezdil jsem tady na některé zápasy Baníku. Pracoval jsme jako manažer, takže jsem jezdil hráče vybírat. Některé znám i osobně.
Je pro vás těžké přinutit se sportovat mezi svátky, kdy se spousta lidí jenom přejídá?
Říkal jsem si, že by Vánoce neměly trvat tak dlouho, stačí jeden dva dny a jdeme dále. Ale nejsem nějaký jedlík. Mám Vánoce rád, všechno rád ochutnám, ale vždy jen trochu.
Určitě sledujete nynější situaci v Baníku. Co vy na to?
Je mi smutno z toho, jak to v Baníku dopadlo. Jak se trápí a nevědí, jak se z toho dostat. To moje srdce je pořád baníkovské, pořád se cítím i Čechoslovákem. Někdo říká, že je to v Baníku tak či onak, ale těžko to mohu hodnotit, nevidím do toho. Ale určitě je někde chyba.
A ne jen jedna, že?
Asi ano, jinak by Baník šlapal, ale ty chyby se dělají i u nás na Slovensku, což je vidět na horší úrovni celé ligy. Baníku však tradice velí hrát ligu, hrát o pohárové pozice, a ne se trápit dole, jako tomu je už několik let.
Co říkají vaši známí na Slovensku tomu, jak je na tom Baník špatně?
Všichni na Slovensku vědí, že jsem baníkovec, takže mě popichují, dobírají si mě. To, že se Baníku nedaří, mám dennodenně na talíři. Ale věřím, že se znovu zvedne a bude znovu fungovat tak, jak mu velí tradice.
Má vůbec Baník naději na záchranu?
I když se to zdá už nemožné, ve fotbale je možné všechno. Jenom se o to všichni musejí poprat. Bojovat je potřeba až do konce. A kdyby se to podařilo, srdce by mi pookřálo.
