„Zatím nemám ženu, děti, hypotéky. Tak proč ne?“ začíná vyprávět. „Mohl jsem si dovolit sebrat se, sbalit dva kufry a odletět.“
Teď místo kariéry, která byla jako na houpačce, trénuje za mořem talenty. Uchytil se jako kouč v akademii, kterou ve Vancouveru vybudoval bývalý mládežnický reprezentant Libor Volf a která sdružuje přes 500 chlapců a dívek.
„Ale na začátku jsem ani přesně nevěděl, co budu ve Vancouveru dělat. Jen jsem tušil, že to zkusím někde ve stavebnictví,“ líčí bývalý útočník se zkušenostmi ze Sparty, Ostravy či Zlína. „Nemám vysokou školu, žádnou pracovní historii, žádnou praxi. Ale věděl jsem, že v tomhle oboru nebude problém v Kanadě práci sehnat. Tak jsem se do toho opřel a začal pomáhat předělávat byty.
Jak dlouho?
Od září 2020 do loňského února. Něco jsem vydělal, pak jsem si mohl Kanadu taky trochu užít. Pomohl jsem třeba kamarádovi předělat obytňák, chce procestovat Severní i Jižní Ameriku, je velký dobrodruh.
To vy taky, ne? Když jste v devětadvaceti sekl s fotbalem a odletěl do neznáma.
Riskoval jsem dost, ale jsem takhle nastavený. Není snadné odejít a pak si hledat práci. Nikdo na vás nikde nečeká, uplatnit se není sranda. Ale taky jsem zvyklý měnit prostředí, což mi určitě pomohlo.
V sedmnácti jste odešel ze Sparty do Porta. To musela být ještě větší změna.
Rozhodně. Párkrát jsem trénoval s áčkem, které tehdy vedl trenér Jesualdo Ferreira, starší pán s velkým respektem. V kabině byli Hulk, Lisandro Lopez, Lucho Gonzalez, Raul Meireles, Bruno Alves. Co jméno, to pojem.
Máte zážitky?
Něco si ještě vybavím. Třeba když jsem přišel na první trénink, přitočil se Lisandro a asi minutu na mě rychle mluvil. Nerozuměl jsem ani slovo, tak jsem všechno jen odkýval. Možná mi říkal: Ne, že mi tady vezmeš místo! Ale toho se asi nebál (úsměv).
Co Hulk, brazilský svalnatec?
To je monstrum. Většinou jsme s áčkem trénovali, když byla repre pauza a ti nejlepší hráči odjeli, ale on v repre tehdy nebyl. Takže jsem s ním zažil i cvičení jeden na jednoho - a to prostě nešlo. Byl neskutečně dobrý.
Mrzelo vás pak, že už jste se téhle úrovni nikdy nepřiblížil?
Trochu jo, samozřejmě. Každý by chtěl být v klubu jako Porto, vyhrávat tituly, hrát Ligu mistrů. Občas nad tím člověk zapřemýšlí, jaké by to bylo. Ale beru to úplně v pohodě. Z našeho týmu se tam do áčka dostal jen Sergio Oliveira, jinak nikdo. A moje kariéra se prostě vyvíjela jinak. Nešel jsem z dorostu do ligy, ještě ve dvaceti jsem hrál krajský přebor.
Ale pak jste se oklikou přece jen do nejvyšší soutěže dostal. Tak proč jste ještě před třicítkou s fotbalem skončil?
Už mě nenaplňoval. Byl jsem unavený, hlava říkala ne. Poslední roky jsem byl pořád na pomezí první a druhé ligy, už jsem pak ani pravidelně nehrál, nedával góly. Neměl jsem z fotbalu radost. Vyplynulo mi z toho, že bude lepší začít žít jinak.
Lepší dřív než později?
Tak. Neříkám, že člověk nemůže začít budovat další kariéru už během té fotbalové, času je dost. Nikdo vás nenutí žít jen v bublině. Ale já to chtěl rozseknout hned, mít možnost cestovat. Ne jen dva týdny v létě a dva v zimě během dovolené.
Co vám na to řekli ve Vlašimi, kde jste hrál naposledy?
Bylo to v dubnu, chvíli potom, co začal covid. Na podzim jsem stejně odehrál jen jeden zápas, pak jsem se zranil, vyhodili trenéra... šel jsem za manažerem Jirkou Müllerem a shodli jsme se, že bude férovější to říct vedení rovnou, ne až na konci sezony. Nechtěl jsem tři měsíce brát peníze za nic.
Nedivili se?
Dokázali to pochopit. Bylo mi devětadvacet, moc jsem nehrál, byl jsem často zraněný. Pořád nakopávat a restartovat kariéru už nebylo v mých silách. Rozvázali jsme smlouvu a hotovo.
A proč zrovna Kanada?
Můj nejlepší kamarád tam žije už devět let. Známe se odmala, na Slovensku jsme spolu vyrůstali, hráli fotbal, v Praze jsme chvíli společně bydleli. Chtěl jsem cestovat a Kanada byla první volba.
A po čase jste se tam vrhl na trenéřinu.
Teď už na plný úvazek. Přitom bych to do sebe nikdy neřekl, pořád jsem viděl, jak je to časově náročné a stresující. Ale v Kanadě jsem se spojil s Liborem Volfem a začalo mě to obrovsky bavit. Nejdřív jsem to kloubil s prací na stavbách, ale když jsem po sedmi osmi hodinách dřiny měl jít ještě trénovat, byl jsem hrozně utahaný. Rozhodoval jsem se, čemu se věnovat, a fotbal to vyhrál. Navíc díky němu můžu zase cestovat.
U PYRAMID. Alexander Jakubov se během podzimu coby trenér mládeže podíval i do Egypta.
Třeba kam?
Do Káhiry, kam jsme na podzim akademii rozšířili. Super zkušenost. Egypt je zajímavá oblast, fotbal je tady náboženství a je v něm obrovský potenciál. Jen samotná Káhira má skoro dvacet milionů obyvatel, všichni se vidí v Salahovi. Dlouho měli jiné vzory, hráče z jiných zemí, ale on to všechno změnil. Jsem rád, že jsem to viděl zblízka.
Cestování vás pořád láká, viďte?
Mám to v sobě. Narodil jsem se v Praze, vyrůstal v Košicích, pak v Bratislavě, chvíli v Rakousku, od patnácti v Praze, hned v sedmnácti zase v Portugalsku. Cestování s fotbalem je ta nejlepší varianta, jsem rád, že jsem u toho mohl zůstat. Chceme časem akademii rozšířit i do Ameriky, kde bych se rád usadil. Teď žiju život, který mě opět baví a naplňuje.
