„Když jsme v roce 2013 hráli s Viktorkou osmifinále evropského poháru proti Fenerbahce, tak měl velký zájem o můj příchod jejich trenér Aykut Kocaman. Dokonce říkal, že si mě zamiloval,“ směje se rokycanský rodák. „Jenže já o tom vůbec nevěděl a o možném přestupu se dozvěděl až po třech letech v Turecku,“ vzpomíná Procházka.
Litujete, že jste tehdy do Fenerbahce nepřestoupil?
Přestup byl možná blízko, ale zároveň hrozně daleko. Mrzí mě, že jsem se o tom dozvěděl až po třech letech, když jsem v lednu 2016 přestoupil do Turecka. Do Fenerbahce šel nakonec místo mě Michal Kadlec, ale tak to ve fotbale někdy chodí. Tenkrát jsem o jejich zájmu neměl tušení, nabídka sice byla na stole, ale já o ní nevěděl. Trenér Kocaman později působil v Konyasporu a chtěl mě i tam, ale já upřednostnil přestup do Ankary.
Dá se turecká liga srovnat s naší nejvyšší soutěží?
Soutěž je tam kvalitní, ale také hodně specifická. Trenéři se mění často, každý půlrok může být všechno jinak. V Turecku je fotbal velká vášeň, fanoušci jsou fanatičtí, atmosféra neskutečná. Špička turecké ligy je určitě výš. Ti nejlepší hráči mají zkušenosti z nejprestižnějších evropských soutěží. Na druhou stranu, průměr ligy je podobný jako u nás. Spousta týmů tam hraje hodně defenzivně, spoléhá na individuální schopnosti pár cizinců. Češi jsou týmovější a disciplinovanější. Další velký rozdíl je prostředí, je cítit neustálý tlak médií i fanoušků. Ať vyhráváš, nebo prohráváš. Velkým zážitkem jsou fantastické stadiony a hlavně zápasy proti Fenerbahce, Galatasarayi nebo Besiktasi měly obrovský náboj.
Fotbalový reprezentant Václav Procházka při svém prvním tréninku v novém působišti Osmanslisporu.
V Turecku se objevuje spousta velkých fotbalových jmen, jak se daří tyto hráče přivádět?
Dříve tam bylo ještě více známých hráčů, ale po pokusu o státní převrat v roce 2016 Turecko ekonomicky spadlo. Do té doby tekly do fotbalu neomezené finanční prostředky a kluby si mohly dovolit přivést prakticky kohokoliv. Teď už to tak není, i když peníze tam stále jsou.
Jak jste vnímal působení trenéra Josého Mourinha, který na lavičce istanbulského klubu skončil teprve nedávno?
Fenerbahce je obrovský klub. Když jsem byl v Turecku, hráli jsme proti nim několikrát a už tehdy měli fantastické hráče. Mourinho tam přinesl energii i mediální zájem. U nich je fotbal jako náboženství, lidé tím žijí každý den, a když tam přijde někdo jako Mourinho, je to obrovská událost. Fenerbahce nikdy nebude hrát ve středu tabulky, má nejvyšší ambice a cokoliv jiného než vítězství v lize je pro fanoušky málo.
Nicméně portugalský trenér skončil a na konci srpna jej nahradil bývalý kouč belgické reprezentace Domenico Tedesco. Mohou za tím stát i finanční problémy, o kterých se mluví?
Je to možné, v Turecku si kluby často prochází finanční krizí. V minulosti to potkalo Galatasaray, který se s tím neskutečně vypořádal a dnes má nejlepší výsledky a je top klubem. Teď krize potkala Fenerbahce a to zřejmě mělo vliv i na personální změny v klubu, kdy kromě trenéra skončilo i pár hráčů. Takže pokud je dobré hrát s Fenerbahce, tak zrovna v tomto období.
Při minulém zápase Viktorie v Římě jste byl hostem v televizním studiu. Překvapil vás její výkon?
Byl jsem nadšený z toho, co Viktorka předvedla. Hrála výborně, hlavně první poločas a překvapila nejen soupeře, ale i mě. AS se chtělo prezentovat celoplošným presinkem, náročnou fyzickou hrou i držením balonu. Ovšem Viktorka je v tom jasně předčila. Trenér Hyský týmu dal nový impuls, který funguje. Mužstvo se nadechlo a pokud udrží současný směr, může být zase velmi silné i na evropské scéně.
V Ankaře jsou hráči deseti národností, Procházka si promluvil i česky |
V Evropské lize Fenerbahce sice prohrálo v Záhřebu, ale doma dokázalo porazit Nice i Stuttgart. Jsou venku zranitelnější?
Pro mě je docela překvapení, že mají po třech zápasech šest bodů. Pro turecké kluby nebýval prioritou úspěch v evropských pohárech, ale soustředily se především na domácí ligu. Ale možná i současná finanční situace stojí za tím, že poháry mají větší váhu. Doma porazili kvalitní evropské týmy, což ukazuje, že sílu mají. Nicméně si budu přát, aby to období, kterým si Fenerbahce prochází, hrálo do karet Viktorce.
Plzeň by v případě výhry měla deset bodů a hodně se přiblížila postupu. Čekal jste, že může být v takové pozici?
Říct dopředu, že to takhle bude, by bylo hodně odvážné. Hlavně výhra v Římě je obrovským bonusem, se kterým se moc nepočítalo. Když se podívám na nadcházející zápasy, tak mi z toho vychází, že jestli udělat rázný krok za postupem, tak právě doma s Fenerbahce.
Vy jste v Turecku působil dva roky, jaké to bylo angažmá?
Byla to pro mě obrovská zkušenost. Turecko žije fotbalem jinak než zbytek Evropy. Každý zápas je tam událost, lidé jsou neuvěřitelně emotivní. Když se daří, jste král, když se nedaří, poznáte to okamžitě. Já přišel v půlce sezony, ale pravidelně začal nastupovat až v novém ročníku. Postoupili jsme do Evropské ligy, vyhráli skupinu a hráli i jarní část proti Olympiakosu. To byl pro klub obrovský úspěch.
Konzultoval jste s někým svoji zahraniční misi?
Zvažoval jsem to a dokonce volal i trenérovi Vrbovi, který tehdy působil u reprezentace. Nešlo ani tak o to, jestli mám přestoupit, protože ten krok jsem chtěl udělat. Ale spíš mě zajímalo, jestli se z Turecka dá udržet v hledáčku reprezentace. Říkal mi, že pokud budu hrát, tak na očích budu. Cítil jsem, že je čas odejít, jenže jsem v prvním půl roce skoro nenastupoval, z reprezentace vypadl a nakonec chyběl i na mistrovství Evropy.
Postupně jste se ale do sestavy Osmanlisporu prosadil a měl úspěšnou sezonu.
Následující rok se povedl, hrál jsem prakticky všechno. S klubem, který byl vlastně nováčkem ligy, jsme se dostali přes všechna předkola až do skupiny Evropské ligy. Upřímně jsem to ani nečekal, věděl jsem z Plzně, jak ta první kola bývají složitá. Nakonec jsme skupinu dokonce vyhráli.
Jenže pak se situace zlomila.
Dodnes nechápu, jak se po nejúspěšnějším roce v klubu začalo všechno kazit. Nedávalo to logiku, klub získal peníze z pohárů, ale z ničeho nic přestal platit hráčům výplaty. Dlužili nám tři, čtyři měsíce, později i víc. Pak přišel v Turecku pokus o převrat, to jsme byli tehdy přímo v Ankaře a v noci se doslova báli o život. Byli jsme v kontaktu s ambasádou a řešili, jak se dostat pryč z města. Naštěstí to druhý den utichlo, ale člověk si uvědomí, jak se tam ze dne na den všechno může změnit.
Hned po této zkušenosti jste se rozhodl v Turecku skončit?
Asi i to přispělo k tomu, že jsem smlouvu ukončil o půl roku dříve. Navíc jsem nehrál a bylo mi naznačeno, že bych si měl hledat nové angažmá. Klub mi dlužil peníze, takže jsem se chtěl domluvit rozumně. Nakonec jsem podepsal papíry a věřil, že všechno dobře dopadne. V té době jsem měl nabídku z Baníku Ostrava, který byl shodou okolností v Turecku na soustředění a tak jsem se k nim rovnou připojil. Do Ankary se už nevrátil, v podstatě jsem odešel, aniž bych věděl, jestli mi někdy něco vyplatí.
Jak to dopadlo?
Trvalo to tři roky. Musel jsem to řešit přes soud, protože vedení se mnou nekomunikovalo. Pořád žádali o odklady a snižování dluhu. Klub tehdy spadl až do třetí ligy a hrozilo, že změní název a všechno „vymaže“. Chtěl jsem jen to, na co jsem měl nárok a po letech se konečně dočkal. Nakonec mi zaplatili den před uzávěrkou přestupů, aby mohli registrovat nové hráče. Později se stejně přejmenovali na Ankaraspor a dodnes hrají až třetí nejvyšší soutěž.
Jak vás ta zkušenost změnila po profesní stránce?
Hodně. Naučil jsem se trpělivosti, protože v Turecku se spousta věcí děje jinak, než jsme zvyklí. Všechno trvá, všechno se řeší na poslední chvíli. Zároveň jsem poznal, že i když máš kolem sebe velká jména, nakonec rozhoduje přístup a charakter. Viděl jsem hráče, kteří brali milionové platy, ale trénovat se jim nechtělo. A pak tam byli kluci, kteří makali každý den a posouvali tým dál. To mě naučilo vážit si práce a být pokorný, i když to zvenku vypadá těžce.
Zlínský obránce Václav Procházka
Nelitujete trochu, že jste neodešel do zahraničí dřív?
Možná byla chyba ve mně, že jsem neměl tak vysoké ambice a nevěřil tomu, že bych mohl na nějaký velký klub pomýšlet. Hodně mě překvapilo, když jsem v sedmnácti letech dostal zprávu od mého tehdejšího agenta pana Nehody, že bych měl jít do Udine. Nakonec to nedopadlo, ani jsem nikam neodcestoval a pokračoval v Plzni. Když jsem pak začal hrát ligu a potkával hráče, kteří měli odehráno třeba sto zápasů, tak to pro mě byly nesmrtelné ikony. Sám jsem potom měl v lize téměř 450 startů, o tom se mi ani nesnilo.
Později přišla i nabídka z italského Janova, že?
To bylo na začátku kariéry v dospělém fotbale. S reprezentací jsme hráli mistrovství Evropy do 19 let, kde jsme získali třetí místo a pak se objevila nabídka z Itálie. Už jsem měl koupené letenky a vlastně dodneška nevím, na čem to ztroskotalo. Jen si pamatuji, že když se o tom dozvěděl trenér Pulpit, tak mi tenkrát docela vynadal, jak si vůbec můžu dovolit oslabit mužstvo.
Zahraničí tedy vyšlo až na třetí pokus?
Ano, to už jsem šel do Osmanlisporu. Ale ještě půl roku předtím jsem měl lukrativnější nabídku z Antalye, bohužel mi nebylo umožněno odejít. V tu dobu tam hrál Kamerunec Eto’o, klub chtěl i Brazilce Ronaldinha, pro mě by to ve třiceti letech byla naprosto snová destinace. Takže to mě mrzí, že jsem tam nemohl přestoupit dřív.
Stoper Procházka si s Osmanlisporem zahraje Evropskou ligu |
Nedávno jste se stal sportovním ředitelem v Domažlicích, kde také hrajete. Jak k tomu došlo?
Docela nečekané. Po sezoně jsme se s Davidem Limberským bavili o tom, že by po něm měl někdo převzít tuhle roli. Majitel klubu pan Ticháček měl o mě zájem a já o tom začal přemýšlet. Jedna z mých prvních otázek byla, jestli si vůbec dokážou představit, že bych současně pokračoval i jako hráč. Není to úplně standardní kombinace, ale v klubu ten zájem setrval, tak jsem do toho šel.
A zvládáte skloubit obě pozice?
Je to něco úplně nového. Nebyl čas se do té funkce dlouho zabudovávat, všechno šlo rychle. Najednou jsem měl na starosti přivádění nových hráčů, jednání s nimi, a přitom jsem pořád trénoval a hrál. Zatím to ale funguje. Výsledky máme slušné. I když nejsme první jako loni, pořád se pohybujeme v horních patrech tabulky. Hlavním cílem pro mě je omladit tým a najít hráče, kteří jednou v Jiskře převezmou roli lídrů.
14. 6. 2025, FK Viagem Ústí nad Labem - Jiskra Domažlice, odveta baráže o postup do 2. ligy. Zraněný ústecký kapitán David Březina (vlevo) a Václav Procházka z Domažlic.
Jak se vám hraje s o generaci mladšími spoluhráči?
Musím říct, že mě fotbal pořád baví. Samozřejmě už to není tak jednoduché jako dřív, rychlost a síla ubývá. Kolem mě jsou kluci, kteří by mohli být mými syny, ale snažím se jim pomáhat zkušenostmi. Zatím mě drží zdraví, takže chci pokračovat, dokud to půjde. Přesto cítím, že aktuální sezona asi bude poslední v roli hráče. Dokonce jsem už přivedl i stopery, kteří by mě měli nahradit. (úsměv)
Poté se už naplno přesunete do manažerské role?
Uvidíme, jaká bude s mojí prací spokojenost. Teď jsem hráčem i sportovním ředitelem, ale po konci sezony nemusím být ani jedním. Ale baví mě sledovat mladé kluky, mluvit s nimi o fotbale, řešit jejich přestupy a vývoj. Ta práce je časově náročná, ale vidím v tom smysl a chci Jiskru posouvat. V létě jsem vedl první jednání s hráči a zjistil, že mě naplňuje bavit se o fotbale i z druhé strany. Vážíme si i výborné spolupráce s Viktorkou Plzeň, odkud se snažíme přivádět mladé kluky a dát jim šanci porvat se o třetí ligu. Dává to smysl, oni sbírají zkušenosti a my tím získáváme kvalitu.
