Přesně jednapadesát let od té chvíle uplynulo.
Barcelona od té doby vyrostla v evropského giganta, zatímco Slovan za posledních deset let jen třikrát nesměle nakoukl do Evropské ligy. Ale tehdy, 21. května 1969 na stadionu Svatého Jakuba ve švýcarské Basileji, si sáhl na vrchol.
Žádný český ani slovenský tým nikdy předtím ani potom evropský pohár nevyhrál - a klidně je možné, že už nikdy nevyhraje. O to víc úspěch Slovanu i po letech vyniká, o to působivější jsou vzpomínky. Není divu, že se Zelenay na komentátorském stanovišti dojímal.
„Prežívam, vážení priatelia, najradostnejšiu chvíľu v mojom reportérskom živote. Náš československý futbalový klub získava jednu z najcennejších trofejí na svete. Snívali sme o tomto okamihu, keď sme sa dívali na prenosy televízne. Vždy doma sme si vraveli - kedy raz naši chlapci takto, medzi nadšeným obecenstvom, budú prijímať pohár? Kedy oni raz obehnú okolo štadióna, keď kapitán bude mať pohár vysoko vo vzduchu?“
Finále Poháru vítězů pohárů 1969Hráno v Basileji 21. května Slovan Bratislava - FC Barcelona 3:2 (2:1) Góly: 2. Cvetler, 28. Hrivnák, 41. Ján Čapkovič - 17. Zaldúa, 51. Rexach. Slovan: Vencel - Fillo, Hrivnák, Horváth, J. Zlocha - Jozef Čapkovič, Hrdlička - Cvetler, L. Móder (Bizoň), Jokl, Ján Čapkovič. Barcelona: Sadurní - Franch (Pedera), Eladio, Olivella, Rifé - Zabala, Fusté - Pellicer, Castro (Mendoza), Zaldúa, Rexach. |
Najednou to byla skutečnost. A také senzace, protože triumf Slovanu nikdo nečekal. Ačkoli na cestě do finále postupně odmetl z cesty jugoslávský Bor, portugalské Porto, italský AC Turín a skotský Dunfermline, Barcelonu to nevarovalo. V očích jejich hráčů byl dál za těžkého outsidera.
„Podceňovali nás, protože jsme byli ze socialistického bloku. Nebrali nás vážně,” vzpomínal útočník Ján Čapkovič, střelec vítězného gólu.
Když barcelonští vyběhli k rozcvičce, nahrnuli se k nim všichni novináři a spouště cvakaly o sto šest. Soupeřů ze Slovenska si nikdo z reportérů nevšímal, až po chvilce jim jeden z fotografů spíš z povinnosti udělal týmovou fotku. A fanoušci Barcelony jim z tribun mezitím ukazovali roztažené dlaně, jako by vzkazovali: Vy tady dostanete bůra!
Toho, jak byli Španělé nahoře, hodlal využít Michal Vičan, trenér Slovanu. V kabině si před hráče stoupl a napůl v legraci tým hecoval: „Barcelona? Chalani, vždyť já je ani pořádně neznám. Ani nevím, kdo to tam za ně kope! Chlapci, když se podívám na základní sestavy, vidím, že máme na devíti místech lepší hráče než oni. Tak jim to ukažte!“
Hráči se podle jeho slov zařídili.
Hned ve druhé minutě Barcelonu nahlodal vedoucím gólem Cvetler, po čtvrthodině vyrovnal Zaldúa. Ale Hrivnák brzy vrátil Slovan do vedení a když Čapkovič ještě před poločasem zvýšil na 3:1, ruce mu vystřelily k nebi, vyskočil a radostí se prohnul v zádech. Krátce po pauze sice přímo z rohu snížil Rexach, pozdější barcelonský trenér, ale víc už favorité nestihli.
ROK 1969, FINÁLE PVP. Alexander Horváth - kapitán Slovanu Bratislava - s vlaječkou Barcelony.
„Věřím, že z deseti zápasů bychom ty Čechoslováky devětkrát porazili. Chybělo nám několik klíčových hráčů, ale nechápu, jak jsme mohli udělat tolik strašlivých chyb,“ nemohl pochopit trenér Salvador Artigas. „Věřil jsem do poslední chvíle, že to otočíme.“
Neotočili, i když v závěru Slovan přimáčkli. V nastaveném čase se nastěhovali před gólmana Vencela a reportér Zelenay se chvíli vztekal, než mohl začít křičet radostí.
„Už hráme 97 minút. Ja verím švajčiarskym hodinám na časomiere, veď sú najpresnejšie na svete. Tak aké hodinky nosí pán Van Ravens? Prihrávka, strela na našu bránu, joj Vencel! To bola šanca, vypálili, a keď aj vypálili, už tu bol hvizd pána Ravensa, ktorý končí stretnutie! Vyhrali sme, priatelia doma. Vyhrali sme 3:2! Náš je pohár. Slávny a veľký. Nádherný! Bravo, chlapci, naši jastrabi z Tehelného poľa bratislavského!“
Zatímco burácel do mikrofonu, na trávník se hrnuly stovky fanoušků Slovanu, kteří do Basileje dorazili. Ze dvou důvodů: pochopitelně chtěli být u historického fotbalového momentu, ale někteří také vycítili možná poslední šanci na nový život.
Finále se hrálo pár měsíců po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a tak zpátky do Bratislavy mířila vlakem jen zhruba třetina fandů: většina využila příležitosti a zůstala ve Švýcarsku.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Na životní veletoč ale pár vteřin po závěrečném hvizdu nikdo z nich nemyslel, tehdy se opájeli fotbalovou radostí.
Na stadionu bez plotů a bez oddělených sektorů nebyl problém během chvilky proniknout až na hřiště, a tak Vencel, hrdina závěrečných chvil, novinářům mnohokrát líčil: „Ani jsem pořádně nestačil vstát a už na mě naskákalo asi dvacet fanoušků. Jen tak tak jsem zachránil dres, který ze mě doslova trhali, a stihl jsem si pod něj strčit míč.“
ROK 1969, VÍTĚZOVÉ PVP. Alexander Horváth - kapitán Slovanu Bratislava (vpravo) a jeho spoluhráči Vladimír Hrivnák a Ladislav Móder (vlevo) křepčí s pohárem.
Nechal si ho od všech podepsat a dodnes ho má spolu s kopačkami a dresem zasklený doma ve vitríně. Relikvie si uchoval jako jediný z vítězné party: jeho spoluhráče fanoušci vysvlékli do půl těla, takže si šli pro pohár tak, jak to posluchačům barvitě popisoval Zelenay.
„Nemajú dresy. Naši bieli jastrabi už nie sú bieli. Sú to jastrabi takí, ako ich stvorila naša mať! Priatelia doma, otvorte poháre! Otvorte fľaše vína, fľaše šampanského! Veď je to obrovský úspech celého československého športu! Ukázali sme futbalovej Európe, ukázali sme futbalovému svetu, že vieme hrať futbal, že máme statočných bojovníkov, že máme výborných technikov, že máme trénerov, ktorí ich vedia naučiť hrať a že naši chlapci majú srdce. Vážení priatelia, je to nádherná chvíľa!“
