Obě památné bitvy, které předznamenaly nejúspěšnější kapitolu v liberecké klubové historii, zažil jako přímý aktér obránce Josef Lexa. Dostal hodně těžký úkol: ubránit tehdejšího liverpoolského kanonýra Robbieho Fowlera.
„A celkem to vyšlo, gól mi nedal,“ usmívá se dnes třiapadesátiletý trenér libereckého B-týmu žen a šofér linkového autobusu.
Vzpomenete si na tu chvíli, kdy jste se poprvé dozvěděli, že budete hrát s Liverpoolem?
V klubu samozřejmě panovala euforie – že máme zvučného soupeře a že se ukážeme v zahraničí. My hráči jsme se těšili na všechny ty hvězdy a na to, že se podíváme do Anglie.
Kolena se vám nerozklepala?
Myslím si, že nějaké obavy jsme si při tom losu ani nepřipouštěli. Proti takovému soupeři nemáte co ztratit, ale samozřejmě si říkáte, ať to není nějaký výbuch. Tenkrát se hlavně řešilo, kde vůbec budeme hrát domácí zápas. Na stadionu U Nisy totiž v té době chybělo osvětlení. To se pak dodělávalo až před zápasem s Liverpoolem.
Jak často si na ty slavné bitvy vzpomenete? Pouštíte si je na videu?
Občas mi to někdo připomene, ale nejsem moc typ, co se ohlíží zpátky. Samozřejmě je to hezká vzpomínka. Doma v pokoji mám společnou fotku před zápasem, asi někde budu mít uloženou i kazetu se záznamem utkání, ale možná bych ji už ani nenašel.
Josef Lexa dnes vozí cestující coby řidič linkového autobusu.
A nějakou památku na Liverpool máte? Vyměnil jste si s někým dres?
Tak k tomu mám neskutečnou historii. Měl jsem vyměněný dres s Patrikem Bergerem z prvního zápasu v Liverpoolu. Vzpomínám si, že jsme toužili po dresu Liverpoolu jako malí kluci, ale jeho hráči nám po utkání ukazovali, že si dresy vyměňovat nemůžou. Nevím, možná to měli od klubu zakázané. Tak jsem šel za Patrikem a říkám mu: „Neblbni, já se nemůžu vrátit bez dresu,“ a on mi ho dal. Takže dobrý, ale má to pokračování.
Povídejte.
Měl jsem ten dres schovaný doma spolu se svými dresy z ligy a pohárů i s dresy soupeřů. Na výročí Slovanu mě poprosili, jestli bych jim je nepůjčil. Tak jsem to udělal, oni mi je vrátili, já jsem je odvezl domů a v noci mi ukradli auto.
Se všemi těmi dresy?
Přesně tak. Takže já teď doma nemám ani nit. Když jsem hlásil krádež policii, vysvětloval jsem, že o auto mi vůbec nejde, ale ať mi hlavně vrátí věci, které v něm byly. Když případ uzavírali, sdělili mi, že auto skončilo rozebrané někde v Polsku…
Začínal u stánku v Aston Ville, teď se stará o VIP hosty Slavie. Naše pýcha? Pivo |
Zápasy s Liverpoolem byly ty největší ve vašem životě, že?
Určitě ano. V roce 2000, kdy se hrály, už jsem v A-týmu Liberce pomalu končil. V další sezoně, kdy Liberec zažil parádní tažení Pohárem UEFA až do čtvrtfinále, jsem s áčkem sice ještě jezdil, ale už jsem nehrál.
Jaké to bylo vyběhnout v Anglii proti fotbalovým hvězdám?
Hrozně jsme se do Liverpoolu těšili, ale pak přišlo trochu zklamání, protože jsme bydleli sto kilometrů daleko a na nějaké prohlídky města nebyl prostor. Vzpomínám si na předzápasový trénink, kdy jsme se už nemohli dočkat a vlítli jsme na hřiště, když ještě nebylo úplně rozsvíceno. Překvapilo nás, že i na tréninku máme podavače. Byli jsme zvyklí si pro balony chodit sami.
Záložník Liverpoolu Steven Gerrard uhání s míčem z dosahu libereckého obránce Bohuslava Pilného.
A samotný zápas?
Očekávání bylo samozřejmě velké. Člověk to vidí a slyší, ale nezažil to. A když pak stojíte v té chodbičce a celý stadion řve tu jejich hymnu, cítíte mrazení v zádech. Jak ale vstoupíte na hřiště, všechno je pryč. A pokud jde o ty hvězdy, jasně, byli tam Heskey, Fowler, Owen, Gerrard, Němci Babbel a Hamann, Češi Berger a Šmicer, Fin Hyypiä reprezentanti různých zemí. Respekt jsme z nich měli, to jo, ale strach ne.
Koho jste měl jako obránce na starosti?
Na mě nejvíc vycházel Fowler. Nějaké informace jsme předem měli, ale nebylo to tak propracované jako dnes, kdy hráči dostanou všechno jako na talíři. Věděli jsme třeba, že Fowler je menší a rychlejší. Nevím, proč jsem ho dostal na starost zrovna já. (Směje se) Byla to dřina, ale gól mi nedal. Že by nás nějak extra motali, to ne, nebyli jsme zaparkovaní na vápně jako autobus.
Ale taktika asi byla hlavně obranná, ne?
Samozřejmě, ale zas tak úplně zalezlí jsme nebyli, snažili jsme se hrát i dopředu. A odolávali jsme až do závěru, kdy se po rohu trefil Heskey. Ale výsledek 0:1 byl fajn a dával nám naději do odvety. Dokonce si pamatuju, že to byl jediný zápas, kdy jsme i za prohru dostali prémie!
Liberečtí vítězové národního poháru z roku 2000. Zleva stojí Josef Lexa, Roman Jůn, Martin Jiránek, Petr Johana a Antonín Kinský. V podřepu zleva Tomáš Janů, Jiří Štajner, Leandro Lazzaro, Pavel Čapek, Robert Neumann a Rastislav Michalík.
A jaká byla odveta doma v Liberci?
Je škoda, že tehdy nebyl stadion U Nisy větší, aby se tam všichni fanoušci vešli. Měl nové osvětlení, ale ještě nestála Severní tribuna a tribuny za brankami byly bez střechy. Zájem o zápas byl obrovský. Lidi bláznili a všichni po mně chtěli lístky. Jenže ani my hráči jsme jich neměli moc, dostali jsme snad dva nebo tři na osobu.
Do volného prodeje tehdy šlo jen asi 500 vstupenek a prodávaly se kuriózně ve stánku s kuřaty, vzpomínáte?
No jasně, to byly časy. Mysleli jsme si, jací jsme profíci, ale vůbec to tak nebylo. Ani marketing okolo moc nefungoval, to se s dneškem nedá vůbec srovnat.
Co se vám z domácí bitvy s Liverpoolem vybaví jako první?
Asi to, že jsem byl bohužel u třetího gólu hostů. Owen mi odskočil a dával na 3:1. David Breda pak krásnou trefou v závěru snížil. V tom zápase jsme vedli díky gólu Jirky Štajnera. Byli jsme „no name“ tým a donutili jsme hráče Liverpoolu vyvinout úsilí, se kterým asi nepočítali. Postup nebyl daleko. Po zápase jsme cítili zklamání, ale vypadli jsme s velkým soupeřem. Byla to vůbec první pohárová sezona Liberce. Další rok přišel ligový titul a úspěchy v Poháru UEFA, podle mě nejlepší období Slovanu.
V čem byla síla tehdejšího libereckého mužstva?
Byl to tým bez extra hvězd, samí poctiví fotbalisti, měli jsme to založené hlavně na fyzičce. Parta byla úžasná, i díky tomu se pak povedly i další úspěchy. Myslím si, že my Češi máme všechno založené na kolektivu. Jak nefunguje, nejsou výsledky. My se scházeli s celými rodinami – během sezony, po sezoně, chodili jsme na večeře… Díky tomu jsme dokázali tak velké věci.
Josef Lexa pracuje v Krajské nemocnici Liberec jako řidič zdravotní dopravní služby.
Sezona, kdy se hrálo s Liverpoolem, byla v Liberci vaše poslední. Proč jste vlastně v týmu skončil už ve 29 letech?
Bývalý majitel klubu pan Karl mi tenkrát řekl, že už jsem starý. Dostal jsem laso z Hradce Králové, byl jsem tam i na přípravě, ale pak na mě snad neměli peníze, a tak jsem se vrátil do Liberce. Dostal jsem nabídku dělat hrajícího trenéra v B-týmu a kývl jsem na to. Byl jsem rád, že můžu zůstat ve Slovanu. S béčkem jsme pak vyhráli ČFL, ale klub postup do druhé ligy odmítl, a hned sezonu nato jsme z ČFL sestoupili. Pak jsem si udělal trenérskou licenci a v současné době trénuju B-tým libereckých žen.
Ale živíte se jako řidič, že?
Ano, třináct let jsem jezdil s převozovou sanitkou pro libereckou nemocnici. Teď řídím autobus ČSAD. Podívám se do různých měst po kraji, je to pestrá práce. Žádné větší konflikty s pasažéry jsem zatím neměl, všechno se dá vyřešit v klidu. Vozím plus minus stejné lidi, takže se všichni známe. A když jedeme s ženským týmem na zápas, spojím příjemné s užitečným a řídím klubový autobus. Když se prohraje, cesty zpátky bývají za volantem krušnější.
