Zvládla by Slavia konečně v nejprestižnější soutěži světa vyhrát, kdyby hned po pauze nešla do oslabení?
Kdo ví?
Ve čtvrtek večer měla parádně nakročeno, ale nakonec prožila extrémně bolavý večer. Dramatický, nervydrásající, ale ve finále tuze smutný. Ještě dvě minuty před koncem základní hrací doby vedla 2:1.
Možná by po divočině ve druhém poločase brala i bod, se kterým se pomalu smiřovali i hráči Lens, když kapitán Thauvin v první nastavené minutě vyrovnal.
Slavia - Lens 2:3, domácí mířili k výhře, ale selhali v nastavení. Chyboval Chorý |
Ale to by nesměl náhradník Chorý přihrát přímo do běhu Aguilarovi, který práskl do balonu a utažená křížná rána zasvištěla přesně ke vzdálenější tyči.
Uf! Jak asi tohle slávisté kousnou? Vždyť i v deseti si troufali, dvakrát se dostali do vedení díky parádním trefám útočníka Šturma, který hrál životní zápas. Když v závěru napálil do sítě odražený balon, Eden už burácel nadšením a věřil, že tentokrát to klapne. A ono ne.
Čekání na vítězství se zase o něco natáhne. V pohárech už trvá šestnáct zápasů, v Lize mistrů dvacet: od září 2007, kdy Slavia ještě na drolícím se Strahově přetlačila rumunskou Steauu, která dávno změnila název na FCSB.
Kouč Trpišovský se kabonil, ale fanoušci i tak hráče při děkovačce vytleskali, protože cítili, že tentokrát to Slavia vzala za správný konec.
Pamatujete, jak se trápila loni? V Lize mistrů narážela na kvalitu soupeřů, ale také na vlastní monotónní styl hry, který se na top evropskou scénu nehodil. Tak moc se slávisté snažili projev zjednodušit, až kvůli nekonečnému nakopávání ztratili chuť předvést něco víc.
Chtělo to přidat kuráž i trochu zdravé drzosti, protože bez ní se proti obrům uspět nedá. Ve čtvrtek Slavia naznačila, že se v lecčem poučila. Došlo vám vůbec, jak moc se za pouhý rok proměnila?
Ze základní sestavy, která loni v září doma přišla o dvoubrankové vedení proti norskému Bodö, zůstaly jen dvě tváře: kapitán Sadílek a stoper Zima.
Slávistický miláček utišil stadion
Už jen proto Slavia logicky musela být jiná. Ne snad že by vymýšlela složitosti, přímočará chtěla být i dál, ale jinak: balon zdaleka nelétal tolik vzduchem, spíš po zemi, do tahu, tak, aby se povedlo využít rychlonohé typy: Šturma, Ayaosiho nebo Isifeho, který v prvním poločase podél pravé lajny létal.
Silné Lens dlouho nestíhalo.
Kdo byl zvědavý na francouzského vicemistra, který před pár týdny v domácím Superpoháru dokonce srazil i nabušené miliardáře z Paříže, musel být zklamaný minimálně první půlhodinu.
Když šli slávisté v prvních pěti minutách třikrát skoro sami na bránu, hosté po sobě jen nechápavě koukali. Krčili rameny, vzájemně si vyčítali chyby. A když mohli, snažili se hru co nejvíc zpomalit, aby nažhaveného soupeře aspoň trochu zchladili. Třicet minut se v Edenu vážně hrálo jen na jednu bránu.
I Sima, někdejší slávistický miláček, byl na půlce hřiště dlouho utopený a bez balonu. Před výkopem zdravil známé tváře, když hlasatel při čtení sestav došel k jeho jménu, v Edenu se ozval hlasitý aplaus.
Nikdo netušil, jak moc ještě vytáhlý útočník s devatenáctkou na zádech vstoupí do dějin zápasu.
Bývalý slávista Sima srovnal v Edenu stav na 1:1.
Když mu po půlhodině z první nebezpečné akce Lens projel balon před prázdnou bránou pod nohou, bylo to poprvé, kdy se hosté aspoň přiblížili k Markovičově bráně.
Jenže jakmile šli do přesilovky, začal se psát úplně jiný scénář. Zápas se ještě víc otevřel, fanoušky nervoval i bavil, ale pro Slavii skončil nešťastně. Dočká se příště? V polovině října v Ázerbájdžánu proti Sabah Baku?
