„Pobrečeli jsme si, to přiznám. Po rozhodujícím zápase s Olomoucí jsme buleli i s rodinami hráčů. Nepopsatelné emoce. Povedla se výjimečná věc: Udělali jsme čtvrté místo a v žádném zápase nám nepomohl jediný rozhodčí. Ba naopak,“ podotkne Jakubowicz starší, ten výřečnější.
„Podle jedné studie z Anglie brečí chlapi z osmdesáti procent častěji při sportovním úspěchu svého klubu než po narození dítěte. Já si to obojí prožil během pár týdnů a pocity byly podobné,“ usměje se Jakubowicz mladší.
Slavili jste dlouho?
Táta: Právě že skoro vůbec.
Syn: Nebyl čas. Příprava na Evropu je šíleně náročná. Ostatní kluby, které ji v Česku nárazově hrály, si najímaly i externí skupiny lidí, ale my si řekli, že to zkusíme zvládnout sami. Plus nám ve všech oblastech okamžitě nabídla pomoc Fotbalová asociace, čehož si velmi vážíme.
Pamatuju časy, kdy hráči ani neměli kde trénovat. Ještě čtyři roky po mém příchodu se každé ráno obvolávala čtyři okolní hřiště a zjišťovalo se, kde mají volno.