Vonášek v Belgii ještě hostoval v Cercle Brugge a své osmileté zahraniční angažmá uzavřel v Mechelenu. Rodák ze Strakonic předtím hájil barvy tehdejší Škody Plzeň, odkud přestoupil do Sparty, s níž získal tři ligové tituly.
Dnes osmapadesátiletý bývalý záložník a osminásobný reprezentant řadu let pracuje pro fotbalovou asociaci ve funkci sekretáře komise mládeže. V praxi to obnáší organizaci všech turnajů mimo mistrovské zápasy pro mladé fotbalisty. Ve volném čase se věnuje své velké vášni – chovu holubů.
V Belgii se svému koníčku věnoval natolik intenzivně, že se stal členem tamního spolku chovatelů a jeho holubi vyhrávali závody. Dokonce se kvůli tomu muselo belgickému ministerstvu vnitra vysvětlovat, že český fotbalista nechová tento druh ptactva kvůli špionáži.
Holubník musel vysvětlovat úřadům
Kromě fotbalu tento koníček provází Vonáška prakticky celý život, navíc v Belgii dostal úplně nový rozměr. Když v Lokerenu prodloužil smlouvu a rodina hledala větší bydlení, měl jednu zvláštní podmínku. „Říkal jsem, že chci domek s větší zahradou. A hlavně tam chci postavit holubník.“
Jenže bylo potřeba vyřídit příslušná povolení. A protože o ně žádal český občan, začaly se úřady zajímat, k čemu budou poštovní holubi sloužit.
Roman Vonášek během belgického angažmá
„Musel jsem doložit smlouvu, že jsem tam pracovně, že je to opravdu moje hobby a že nebudu holuby používat k jiným účelům,“ směje se. „Já jsem si tu historku se špionáží potom trochu přibarvil, ale je pravda, že se na to skutečně ptali.“ Kuriózní příběh se nakonec dostal i do místních novin.
I na to Vonášek vzpomíná před úvodním duelem Evropské ligy, v němž plzeňská Viktoria ve čtvrtek od 21 hodin hostí belgický klub Royale Union Saint-Gilloise.
V Belgii jsme klidně mohli zůstat
Belgii si oblíbil nejen fotbalově. Zahraniční angažmá se postupně stalo životem celé rodiny. Synové chodili do tamních školek, získali kamarády a naučili se jazyk. Když se později rozhodovalo o návratu do Česka, nebyla to podle Vonáška úplně samozřejmá volba.
„Starší syn už chodil do školy a člověk přemýšlel, co dál. Mně bylo šestatřicet a nakonec jsme se rozhodli, že půjdeme zpátky. Ale klidně jsme tam mohli zůstat. Děti chtěly, jenže já bych v jiné zemi asi nebyl úplně šťastný,“ připouští.
Na Belgii však nedá dopustit a osmileté období považuje za jeden z nejdůležitějších úseků svého života. „Já si na nic nemůžu stěžovat. Lidé se k nám chovali dobře, děti tam vyrůstaly, naučily se jazyky. My se ženou jsme získali kamarády, se kterými jsme se vídali ještě dlouhé roky potom. Do covidu jsme tam jezdili každý rok, třeba dvakrát nebo třikrát. Teď už méně, přece jen kamarádi stárnou. Ale ty vztahy zůstaly.“
Roman Vonášek během belgického angažmá
Země Beneluxu pro něj přitom nebyla úplně neznámou. Už jako mladý fotbalista sledoval tamní reprezentaci a znal některé belgické kluby. Navíc měl ještě jeden důvod, proč ho země přitahovala. „Samozřejmě to bylo díky poštovním holubům. Belgie je kolébka poštovního holubářství a to byl můj koníček. Takže jsem ji měl v povědomí. Fotbalově jsem sledoval Rudé ďábly, jak se přezdívá tamní reprezentaci, ale že bych o té zemi věděl nějak moc, to ne.“
Z malého klubu mezi špičku
Po příchodu do Lokerenu ho překvapilo, že klub ještě zdaleka nepřipomínal velkou profesionální organizaci. V porovnání se Spartou byl rozdíl výrazný.
„Když jsme přišli, byli tam v podstatě tři lidi, kteří klub řídili. Management skoro žádný. Sekretář byl jen dvakrát v týdnu odpoledne, na to jsem nebyl zvyklý. Bylo to opravdu takové domácké prostředí, kde se všichni znali.“ Postupně se však situace měnila. Klub získával peníze, rostly jeho ambice a přicházeli kvalitnější fotbalisté i trenéři.
„Pak se ambice zvyšovaly. Přicházeli hráči, kteří hráli za belgickou reprezentaci, kvalitní cizinci i talentovaní mladí kluci. Přišel i trenér, který předtím vedl národní mužstvo. Dalo se do toho víc peněz. A najednou jsme byli po podzimu první a začali se nás bát i ti velcí.“
Roman Vonášek během belgického angažmá
Vonášek zažil v Lokerenu období, kdy se klub dokázal měřit s Anderlechtem, Bruggami nebo Standardem Lutych. Právě souboje s nejlepšími mužstvy mu zůstaly hluboko v paměti.
„Belgický fotbal byl hodně o běhavosti a nasazení. Oni nic nevypustili. I když třeba někdo nebyl tak technicky vybavený, byl zarputilý, bojoval. A stejně to vypadalo na tréninku. Nic zadarmo. Jsi profesionál a je na tobě, jak se připravíš.“ Velký rozdíl proti tomu, na co byl zvyklý z české ligy, viděl v přístupu k samotným hráčům.
Spoluhráče z maléru nedokázal dostat
Belgické kluby podle Vonáška dávaly hráčům mnohem větší odpovědnost. Vzpomíná například na večerní zápasy. Z českého prostředí měl zažité soustředění a přesně stanovený režim. V Lokerenu to fungovalo jinak.
„Hráli jsme třeba v pátek od osmi večer a sraz byl ten den odpoledne. Já čekal, že den před zápasem bude tým pohromadě a pod dohledem trenérů. Ale prezident říkal: Proč? Vyspěte se ve své posteli. Jste profesionálové a musíte vědět, jak se připravit.“
Právě tahle věta možná nejlépe charakterizovala místní přístup. „Bylo to na každém z nás. Trenér chtěl postavit sestavu tak, aby vyhrál, protože za vítězství měl prémie a dělal si svoje jméno. Nebylo to o tom, že někoho postaví, protože je jeho kamarád nebo mu to někdo doporučil. Samozřejmě nějaké tlaky jsou všude, ale ten základ byl takový.“
Stejně přímočaré vedení poznal i u klubového vedení. Když střední záložník Jacky Boonen opakovaně porušil pravidla a měl problém s alkoholem za volantem, Vonášek se za něj přimlouval. Mužstvo tehdy bojovalo o záchranu, chyběly dva zápasy do konce.
„Šel jsem za prezidentem a říkal mu, že ho potřebujeme. A on mi odpověděl: Romane, ty se starej o hru. Já vedu klub jako firmu a tam když někdo udělá něco takového, končí. A tady je to stejné. Už jsme toho hráče neviděli.“ Pro českého fotbalistu to byla ukázka mentality, se kterou se v Belgii často setkával. „Bylo to striktní, ale zároveň spravedlivé, nastavená pravidla platila.“
Po tréninku jsme zůstávali další hodinu
Vonášek si pochvaluje také prostředí, které hráče nutilo pracovat na sobě. V Lokerenu spolu s českými hráči trávili hodně času i po skončení oficiálního programu.
„Děti byly ve škole, manželky měly svoje věci a my nikam nepospíchali. Tak jsme po tréninku zůstali třeba ještě hodinu. Nechali nám tam balony a trénovali jsme centry, zakončení, standardní situace nebo střelbu. Proběhly i sázky, kdo prohrál, tak koupil kafe nebo pivo. A dělali jsme to pořád. Potom už z deseti centrů osm posadíš přesně na hlavu. Věděli jsme o sobě. Už to byla intuice.“
Vonášek pamatuje zlaté časy. Se Spartou zdolal Barcelonu, v Plzni začínal |
Bývalý záložník připomíná, že právě tyto přídavky mu pomohly zlepšit některé herní činnosti.
„Já jsem předtím v Plzni nebo ve Spartě skoro nedával góly z větších vzdáleností. A tam mi říkali: Romane, proč nestřílíš? Tak jsem začal. Když vystřelíš na bránu třeba padesátkrát, je to něco jiného, než když při tréninku zkusíš sedm střel.“ Podle něj právě individuální práce po skončení společného tréninku přinášela výsledky. „My jsme hlavně neměli kam spěchat. Zabíjeli jsme tím čas, ale ve finále se nám to vrátilo.“
Bez velké zimní přípravy. Trénovalo se pořád
Odlišný byl rovněž systém přípravy. Vonášek přišel z prostředí, kde byla zimní příprava tradičně velmi tvrdá. V Belgii to bylo jiné. „Tam klasická zimní příprava v podstatě nebyla. Pořád se hrálo a trénovalo. Nebylo to tak, že uděláte nějakou obrovskou přípravu a potom během sezony skoro přestanete trénovat.“
S odstupem připouští, že některé tréninkové metody, které zažil doma, byly možná až příliš náročné. „Já narazil na trenéry, kteří byli zvyklí hodně trénovat. Někdy to možná bylo až zbytečné, to přiznávám. Ale tehdy to tak bylo nastavené.“
Stejně důležitý je podle něj odpočinek.
„Pamatuju si, že tady jsme odehráli poslední zápas začátkem listopadu a další soutěžní utkání bylo až v březnu. Chodili jsme hrát na házenkářské hřiště a skoro dva měsíce měli úplné volno. Dneska už si to neumím představit. Ale myslím, že někdy je potřeba opravdu vypnout. Když hráč dostane tři týdny dovolenou a ještě mu dáte plán, aby pořád běhal, tak vlastně nevypne nikdy.“
První rok hráčem sezony. Pak trápení
Belgické angažmá samozřejmě nebylo jen idylické. Vonášek poznal i období, kdy se mu nedařilo. „První rok mi vyšel. Fanoušci mě dokonce v klubu zvolili hráčem roku. Dostal jsem nějaký pohár a byl překvapený, protože jsem ani nevěděl, že taková anketa existuje.“
Naopak o to těžší byl začátek následující sezony. „To se ode mě samozřejmě čekalo, že v těch výkonech budu pokračovat. Jenže já najednou nekopl do balonu. Trénoval jsem stejně, všechno dělal jako předtím, ale nešlo mi to. Byl jsem z toho otrávený.“
Dokonce sám trenérovi navrhl, aby ho nechal mimo základní sestavu. „Říkal jsem mu, já se trápím, nechte mě sedět. A on se na mě podíval a řekl: Já určuju, kdo bude hrát.“
Důvěru trenéra nakonec splatil hned v následujícím utkání. „Asi ve dvacáté minutě na mě letěl balon a já si řekl, že už do něj prostě prásknu. Spadlo to do šibenice, vedli jsme 1:0. Nakonec jsme vyhráli 6:0 a já měl dva góly a dvě asistence. Na dalším tréninku za mnou trenér přišel a říká: Romane, vidíš, že to jde.“
Právě za podobnou důvěru je trenérům dodnes vděčný. „Někdy stačí i taková věc, když vám někdo věří ve chvíli, kdy vám to nejde.“
Otočili jsme zápas s Anderlechtem
Belgická léta přinesla i zápasy, na které se nezapomíná. Jedním z nich byl pohárový duel proti Anderlechtu.
„Říkali jsme si, že na nás doma vlítnou. A taky jo. Asi v osmnácté minutě jsme prohrávali 0:3 a říkali si, tak dobrý, pojedeme domů s debaklem.“ Jenže Lokeren se ještě do přestávky dostal zpátky do utkání. „Do poločasu jsme dali na 2:3 a nakonec vyhráli 4:3. Fantastický zápas, vysílal se i v televizi.“
Roman Vonášek
Za čtrnáct dní jsme tam hráli ligu a fotbal nabídl úplně jiný obrázek. „Bylo tam přes dvacet tisíc lidí a skončilo to 0:0. Hnusný fotbal, skoro bez šance. Ale přesně tak to bývá. Kdyby vždycky všechno dopadlo tak, jak se čeká, nikdo by na to nekoukal.“
Vlámštinu se učil v hospodě
Samostatnou kapitolou byl jazyk. Vonášek přiznává, že začátky nebyly jednoduché. „Problém byla řeč. Jinak jsme se necítili jako nějací cizinci, nebo že by se k nám lidé chovali špatně. Za celou dobu jsem neměl žádný problém.“
Klub se hráčům snažil pomoci. Po trénincích docházela učitelka, která je učila základy vlámštiny. Mnohem účinnější však byla každodenní praxe.
„Hodně nám pomohl pan Vacenovský, který v Lokerenu dříve hrával. Asi měsíc tam s námi byl a pomohl zařídit ty důležité věci. Ale učili jsme se i v hospodě, úplně klasicky. Chodili tam mladí fanoušci a těch jsme se ptali, jak se řekne tohle, jak se řekne tamto. Obsluhoval nás i skvělý barman, který věděl, že vždycky po zápase přijdeme. Ten mi řekl: Romane, objednej! A já musel mluvit. Začal jsem číst noviny, koukal na filmy. Nechtěl jsem ale sledovat české programy. Když se s těmi lidmi chcete bavit a oni se chtějí bavit s vámi, donutí vás to se učit. Navíc jsem měl ještě holuby, takže jsem chodil mezi úplně jiné lidi, do rodin na návštěvy. Nebavili jsme se jen o fotbale, navíc víno nebo pivo trochu rozvázalo jazyk.“ směje se.
Plzeň? Už tehdy jsme si řekli, že se vrátíme
Ačkoli velkou část kariéry strávil ve Spartě a Belgii, speciálním místem je pro Vonáška Plzeň. Do tehdejší Škody přišel po vojně v roce 1989 a na západě Čech strávil dva a půl roku. Právě odtud vedla jeho cesta do Sparty.
„Plzeň mi hodně dala. Se ženou se nám tady líbilo a už tehdy jsme si říkali, že až se jednou vrátíme, chceme bydlet přímo v Plzni nebo někde poblíž. Já to tady mám prostě rád.“ Po návratu se skutečně usadil v Sedleci a v regionu později působil také jako trenér či funkcionář.
Roman Vonášek (vpravo) se svým bývalým spoluhráčem Janem Kollerem
„Sparta byla v té době nejlepší mužstvo. Dodržel jsem tam smlouvu a pak chtěl zkusit zahraničí. Člověk si říkal dva tři roky, a najednou z toho bylo osm. Takže Plzeň, Sparta a Belgie, dohromady patnáct let a bylo prakticky po kariéře,“ vzpomíná.
Trénování mě nikdy úplně nelákalo
Přestože po kariéře u fotbalu zůstal, klasická trenérská dráha ho nikdy příliš nelákala. Dokonce dostal možnost získat trenérskou licenci ještě v Belgii. „Chtěli, abych si ji udělal, ale já říkal, že trénovat nechci. Věděl jsem, že to dělat nebudu.“
Důvod vysvětluje jednoduše. Pokud se do něčeho pustí, chce tomu věnovat maximum. „Když do něčeho jdu, dělám to naplno. Trénování znamená soboty, neděle, tréninky, shánět hráče. A to bych asi nechtěl.“
Fotbalu přesto zůstal věrný.
Řadu let pracuje pro Fotbalovou asociaci ČR, kde se věnuje především mládežnickému fotbalu a organizaci turnajů.
„Obecně na fotbaly moc nechodím, raději se kouknu doma v klidu. Nemám v plánu jít ani zítra, jedině, že by mě vytáhnul syn. Samozřejmě budu přát Viktorce. Ale Belgii pořád sleduju a mám k ní vztah. Strávil jsem tam osm let života, takže to ve vás zůstane.“
