„Kousek od brněnské zoologické zahrady jsme měli kondiční běh, Roman tam tehdy přijel na motorce. Už to mě trochu překvapilo. A pak vidím, jak seskakuje a z kapsy tahá pistoli! Nejdřív jsem myslel, že to je nějaké šmé, legrácka, jenže on, darebák, namířil přímo na mě! Roztřepal jsem se a povídám: ‚Kukine, proboha, co blázníš...‘ Ale pořád jsem si myslel, že má jen nějakou atrapu. Jenže najednou zvedl ruku a vypálil tři ostré rány nahoru do větví stromů, jen to zašustilo. No já myslel, že to se mnou sekne.“
Potřebujete slyšet víc, abyste pochopili, že Kukleta byl opravdu velký svéráz?
Jak býval nevypočitatelný na hřišti, kde kličkami dělal z obránců blázny, tak se i v životě těžko dalo předvídat, co zrovna vymyslí. Jen škoda, že spousta historek se už pamětníkům vykouřila z hlavy.
A že nové nepřibudou.
Ambice a sebevědomí Kukletovi nechyběly, ale nešly dohromady s volnější životosprávou. Marně do něj trenéři i spoluhráči hučeli, aby dával fotbalu víc.
