Dokonce i jindy za každých okolností decentní manažer Ivan Horník se rozparádil a bujaře se vrhl na klubko vyčerpaných hráčů. "Jsme jedno mužstvo a on do něj přece taky patří."
Slíbil mimořádné prémie? "Nezlobte se, ale na tohle vůbec nemám myšlenky. Máme hlavně obrovskou radost, že jsme udělali něco velkého pro klub."
Padesát tisíc lidí na chvilku oněmělo. Až to ticho křičelo. Pak spustilo chorály na počest poražených a na slávu vítězů. Právě tak to v Ibrox Parku vypadalo po závěrečném hvizdu.
Žižkovští přes celé hřiště běželi k hrstce svých fanoušků a poté se klaněli i těm soupeřovým. "Děkovali jsme jim za atmosféru, byla vynikající. Při zápase nebylo slyšet ani na dva metry."
Vlastní slovo nebylo rozumět ani za chvíli v kabině vítězů. S ručníkem kolem pasu hráči tancovali na sedačkách a zpívali si tu svou: "Když Viktorka nastupuje, když Viktorka nastupuje, já cejtím se jako v nebi, když Viktorka nastupuje."
"Radoval jsme se jak malí kluci z autíčka pod stromečkem," poznamenal Stracený. Že chybělo šampaňské, nikomu nevadilo. "Stejně bychom slavit nemohli, protože už v pondělí hrajeme ligu. A tři body se Starým Městem nám tahle sláva nenadělí."
"A asi bychom na takové oslavy ani neměli síly," přiznal Stracený. "Byl jsem zničený, že jsem usnul chvíli po večeři. A ještě nikdy jsem nebyl tak pokopaný. Skoro v každém souboji mě pěkně zmydlili."
V pátek ráno se hráči proběhli v hotelovém parku a na cestu domů se vydali až po obědě. Oslavovaní hrdinové z Glasgowa Parku přiletí do Prahy v podvečer. "Jestli je někdo hrdina, tak celý tým, ale jako mistři světa se teď určitě chovat nebudeme."
